Che, jeho boj a smrt
Che a jeho boj a smrt
Joaquínova
jednotka byla 30. srpna zmasakrována při přechodu Ria Grande v místě zvaném
Vado del Yeso.
Zradil
je jeden rolník. Když jednotka řeku překračovala se zbraněmi nad hlavou, s
Joaquínem v čele a Taniou v bílé blůze a hnědých kalhotách vzadu, vojáci je bez
práce pokosili. Ona byla jedna mezi prvními, kdo padl, spolu s Moisésem
Gueavarou a Brauliem. Její tělo odnesl proud o kus dál, kde bylo o několik dnů
později nalezeno, zkrvavené a znetvořené.
Bolivijský
prezident Barrientos vycítil konec a upřel síly na dotěrného Guevaru. Na jeho
dopadení, mrtvého či živého, vypsal odměnu 50 000 bolivijských pesos. V té době
už se spoléhal na nadšenou pomoc CIA, která jeho muže zásobovala zbraněmi a
hlavně měla Che sama na mušce. V září, jak se okolo posledních partyzánů pod
jeho velením začala zatahovat síť, se konečně zhroutil i podpůrný systém ve
městech. Vláda už měla od zajatých povstalců tolik informací, že byli
prozrazeni prakticky všichni agenti. Jedna z nich, Loyola Guzmanová, ze
strachu, že by mohla během výslechu své soudruhy zradit, čehož se obávala víc
než vlastní smrti, se pokusila spáchat sebevraždu skokem z okna ve třetím patře
budovy ministerstva vnitra. Její pád ale zabrzdila markíza. Tehdy už však byla
bolivijská partyzánská mise na kusy po všech stránkách.
S
blížící se nevyhnutelnou porážkou se zbývající partyzáni ocitli v takřka
neskutečné situaci. Kolem 20. září, poté co nakrátko obsadili malou osadu
Lusitano, uprchli zpátky do džungle a ukryli se v malém pomerančovníkovém háji.
Tam napůl šílení přečkali noc, aby se vydali zase dál. Šestého října Che ve
svém malém přenosném rádiu zaslechl, že je hledá osmnáct set mužů. Druhý den
museli zajmout starou paní, kterou potkali, protože se báli, že je prozradí.
Odvedli ji do jejího domu, ve kterém žila se dvěma dcerami, jednou téměř trvale
upoutanou na lůžko a druhou trpaslicí. Partyzáni jim zaplatili, aby o nich
nikomu neříkaly. Ten večer »sedmnáct z nás vyrazilo pod srpkem měsíce,« napsal
Che. Cestou po sobě zanechávali stopy, nikdo z nich ale nebyl ve stavu, aby s
tím mohl něco udělat. Ve dvě hodiny ráno se zastavili, aby si odpočinuli,
»protože pokračovat už bylo zbytečné. (…) Náš úkryt je prý mezi řekami Acero a
Oro.«
Do
úkrytu už ale nedorazili. V neděli ráno 8. října, po celonočním pochodu, Che,
polomrtvý, ale s malým balíčkem knih, jako by to byl ten třiadvacetiletý
mladík, který přešel hranici z Peru, mužům nařídil, aby si během dne odpočinuli
v rokli zvané Quebrada de Yuro. Na pozicích na vyvýšeninách kolem rokle se v
tichosti rozmístila jednotka rangerů, kteří nedávno pod velením Garyho Prada
absolvovali výcvik v táboře speciálních sil americké armády v nedalekém Santa
Cruz. V poledne Prado nařídil obklíčení, a jak se Cheova skupinka snažila
prolomit z něj ven, rangeři zahájili intenzivní palbu.
Che
dostal při útěku kulku do nohy. Jediný jeho soudruh v dosahu, Willy, ho našel a
pomohl mu odbelhat se z dosahu střel, narazili ale přímo na skupinu čtyř
vojáků, kteří zrovna nabíjeli minomet. Vojáci jim nařídili, aby se vzdali. Che
zareagoval střelbou ze své karabiny, dokud mu kulka z opětovné palby nezasáhla
hlaveň a puška mu dál nebyla k ničemu. Nedaleko byli postupně dopadeni i
ostatní partyzáni. Jinou možnost už neměli: ti dva se museli vzdát.
Z
Vado del Yeso, kde byli zajati, Che odvezli do vesnice
»Ty
jsi Kubánec nebo Argentinec?« zeptal se ho Selich. »Já jsem Kubánec,
Argentinec, Peruánec, Ekvádořan a tak dál … Pochop to,« opáčil Che. Z rány
ještě pořád krvácel a zhluboka oddychoval, ironie ho ale neopustila. Selich si
z jejich zhruba půlhodinového rozhovoru dělal poznámky a pak na noc odešel.
Ráno se na Che ze zvědavosti přišla podívat vesnická učitelka. Jako by ho tím
trochu vzkřísila. Che ji upozornil na gramatickou chybu na tabuli. A prý je to
tam špinavé. Ona z něj ale byla příliš nervózní, než aby jakkoli zareagovala.
Když si ji chtěl nechat zavolat později, už nepřišla.
Později
dopoledne se vrátil Selich s Pradem, který ho chtěl donutit, aby »pomluvil
Fidela«, Che se ale nalákat nenechal. Přiznal se jen k tomu, že jeho akce v
Bolívii byl jejich společný nápad. Ve 12.30 přišel rádiem na základnu vzkaz z
bolivijského vrchního velení v
Terán
Che našel, jak sedí opřený o zeď. Nějakou dobu se neodvážil vystřelit. Jediné,
co viděl, bylo, jak před ním Che rostl, vzpomínal později. Byl »velký, větší,
obrovský«. Před tím okamžikem ale nebylo úniku. Srdce mu bilo jako na poplach.
»Oči mu jasně zářily. Měl jsem strach, že na mě skočí a jediným rychlým pohybem
mi utrhne paži.« Do reality ho musel vrátit sám Che. »Uklidni se, člověče, a
dobře zamiř,« obořil se na něj. »Jenom zabiješ člověka, nic víc.« Terán ale
jako by tomu nemohl uvěřit. A své rozkazy, jak střílet, už měl. »Nestřílej do
obličeje,« řekli mu.
Později
to odpoledne přivázali tělo Che k lyžinám helikoptéry a odletěli s ním do
nedalekého města Vallegrande. Po ranním oznámení armády, že Che padl v boji -
vydaném ještě před jeho popravou - se tam už shromažďovali jeho obyvatelé a
několik neohrožených novinářů. Když helikoptéra přistála, »nahrnuly se k ní ženy
v černém, muži v kloboucích se širokou krempou (a) děti a vojáci na stráži je
jen taktak udrželi stranou, zatímco se tělo nakládalo na auto a rychle odváželo
do nemocniční márnice«.
Když
jeho vychrtlou postavu přenášeli do umývárny a v zástupu vojenského personálu,
fotografů a přihlížejících ho ukládali na stůl, novináři se museli přetlačovat
o místo. »Už nebylo pochyb,« vzpomínal jeden z nich, Kumm. »Byl mrtvý. (…)
Jeden voják nad jeho tělem držel nádobu s bílou tekutinou a na chvíli jsem měl
dojem, že mu dávají transfuzi. Z chyby mě vyvedl odporný zápach formalínu. Tělo
balzamovali, aby ho mohli předvést veřejnosti a celému světu.« Původně se do
něj formalín pokusili napumpovat ústy, jednodušší ale nakonec bylo místo toho
použít jeden z otvorů po kulce. Pak ho umyli, ostříhali a učesali, a otevřeli
mu oční víčka, aby mrtvé tělo vypadalo víc jako muž, kterým kdysi bývalo.
Byla
to hrůzostrašná, ale krátká podívaná, pak tělo záhadně zmizelo - kam, vyšlo
najevo až o třicet let později. Když ho přijel identifikovat Cheův bratr
Roberto, zbyly z něj už jen ruce, oddělené jako důkaz, že Che Guevara už
doopravdy není.
Tato
novina se rozšířila rychlostí blesku. »Když se Fidel dozvěděl, že Che zemřel,«
vzpomínal jeden jeho tělesný strážce z té doby, »u Celie doma na Calle 11 se
sešli ti nejvyšší. Raúl, Ramiro. Nebylo snadné dívat se na ty muže, jak pláčou,
s hlavami skloněnými. Přišla ke mně Celia a řekla mi: Ano, je to potvrzeno.« V
Havaně ale 9. října nebylo jisté vůbec nic. A druhý den to všechno bylo ještě
nejasnější. Prý se mluvilo o jizvě na jeho levé ruce, řekl Fidel. Ale nikdo si
na takovou jizvu nepamatoval.
Ten
večer dostali Fidel, Raúl, Ramiro, Vilma, Celia a další, kteří se u Fidela doma
shromáždili, první fotografii z Bolívie. Ten Che, na kterého si všichni
pamatovali, se vyhublé, skřítkovité postavě na snímku příliš nepodobal. Nechtěl
tomu věřit hlavně Fidel. Jak se ale během následujících dnů objevovaly další a
další důkazy a Fidel obvolával každého, kdo mohl poskytnout odborný názor,
pravda byla stále patrnější.
Poté,
co 15. října nechal Aleidu a děti přestěhovat do svého vlastního bytu, aby se o
ně postaral, Fidel promluvil v televizi a v rozhlase. Během uplynulých dvou a
půl let se často spoléhal na různé zvěsti o tom, že byl Che zabit. Tentokrát
ale nikdo, kdo viděl Fidelovu řeč těla, o jeho smrti pochybovat nemohl. Cheova
smrt, potvrdil Fidel, je »hořká pravda«, a popsal »bolestný« sled telegramů,
které vládu přesvědčily, jako by se i ona stala obětí mučení.
O
některé z důkazů se podělil i s národem, na obrazovce ukázal některé
fotografie. Tohle byl jeho mezek - »tak, jak na nich jezdil«; tady jeho puška
M-2, - »velmi přesná«; a další okomentoval slovy: »Možná že v tu chvíli právě
vtipkoval s tím, kdo ho fotografoval.« Nejpřesvědčivějším důkazem ale mimo
fotografií, jak uznal, byl nezaměnitelný škrabopis v jeho zabaveném deníku. A
je pravda, že když předčítal z některých stránek, které bolivijská armáda
zveřejnila jako důkaz jeho identity, musel se několikrát zastavit, protože
některá slova nedokázal rozluštit.
Fidel
ale nevystoupil jen proto, aby lidu vylíčil smrt svého druha ve zbrani. Chtěl
vyslovit obžalobu a spustit nové stadium boje, ve kterém měl jeho přítel hrát
novou roli hrdinného mučedníka. Bylo přirozené, že chce z jakékoli překážky
udělat základ nového úderu, a netrvalo mu dlouho, než si uvědomil, že se obraz
jeho přítele proměnil v symbol. A jako nutnou připustil také jednu
nevyhnutelnou skutečnost: zatímco se Che během života rval s mnoha ostatními o
ideál revoluce, který podle něho symbolizoval Fidel, po jeho smrti to bude on,
Fidel, kdo bude bojovat za revoluční ideál ztělesněný Che. Bude to nejdelší a
nejtěžší bitva jeho života: často o samou duši revoluce. »Inu, já se tomuto
náročnému úkolu oddám,« řekl Fidel jednoduše, než po skončení projevu opustil
studio.
S
těmito slovy Fidelovi začalo možná nejtemnější období, zatímco pro Che to bylo
období nejjasnější. Státní vlajky byly po dobu třiceti dnů spuštěny na půl
žerdi a v noci 18. října, při svícemi osvětlené vzpomínce na náměstí Revoluce,
kterou navštívily tisíce lidí, Fidel znovu velebil svého přítele. Jemný vánek
pohupoval vlajkami pod obrovským pochmurným portrétem Cheova obličeje,
pověšeném na náměstí. Všechny oči z davu ale byly upřené na Fidela. »Pletou se,
jestli si myslí, že jeho smrt znamená konec jeho ideálů,« prohlásil - stále
viditelně zasažený - na konci vzpomínkového shromáždění. Jeho poslední slova
byla obměnou a také rekviem na téma tradičních revolučních sloganů, které tehdy
následovaly po každém veřejném projevu a které doprovázel ztrápený, leč
odhodlaný výraz. »Hasta la victoria siempre! … Patria o muerte! … Venceremos!«
Fidelův
a Cheův sen o celokontinentální revoluci se rozplynul.