Objektivně o Kubě
Objektivně o Kubě
Nevím,
zda je to z neznalosti věci či nějaký záměr, ale stále více se přesvědčuji,
že
většina sdělovacích prostředků v ČR cíleně informuje o Kubě neobjektivně nebo
neinformuje o určitých věcech téměř vůbec. V televizi jsme sice mohli sledovat
několik značně dezinformačně zaměřených cestopisných pořadů či se dozvědět o
hrdinných misích , které končí obvykle vypovězením z Kuby. Média se hromadně
pohoršovala, když byla kvůli chování na ulici zadržena jedna z českých krásek.
Bohužel v této souvislosti už nepsaly, že každoročně a bez problémů přijíždějí
prožít dovolenou na ostrov miliony zahraničních turistů.
Zákony
Kuby porušoval i mediálně proslavený Ivan Pilip, který proslul jako Fidelův
vězeň , když byl počátkem roku 2001, spolu s bývalým studentským aktivistou
Janem Bubeníkem na Kubě uvězněn kvůli dopravě darů pro havanské disidenty. Za jejich
propuštění tehdy na Kubu přiletěl orodovat i předseda českého senátu Petr
Pithart. Exministr zahraničí ČR dopadl podobně, a to dokonce Kubu navštívil
maskovaný za švýcarského turistu. Dozvěděli jsme se ze sdělovacích prostředků,
že jistému senátorovi se podařilo nejen dopravit na Kubu pro disent počítač a
na ulicích Havany rozdávat dolary chudým Kubáncům, ale že českému
exprezidentovi přivezl dopis od vůdce disentu - budoucího prezidenta Kuby.
Myslím si, že by si česká veřejnost zasloužila, aby se dozvěděla i o jiných
kubánských skutečnostech. Uvedu příklady.
Jak
známo, dnešní americký prezident během své volební kampaně nasliboval změnu
zahraniční politiky USA s cílem změnit postavení USA ve světě. Jak nadšeně
informovala média v ČR, s Obamovým nástupem do úřadu nejmocnějšího muže světa,
získal svět naději na lepší budoucnost . Za své sliby po 10 měsících vlády
získal prezident Obama Nobelovu cenu míru. V rozporu s tím se mu v té době také
podařilo vyhrotit dávno ztracený konflikt v Afghánistánu schváleným nasazením
tisíců bojových jednotek. Eskaloval bezpilotní útoky nad afghánsko-pákistánským
pohraničím se stovkami civilních obětí, což znamenalo velký vzestup nenávisti
místních obyvatel vůči Američanům. Sebevražedné pumové útoky se z Iráku
rozšířily přes Afghánistán až do pákistánských měst. Obama totiž podpořil
rozsáhlé protiteroristické tažení pákistánské armády, jehož výsledkem bylo
vysídlení dvou milionů lidí a nová vlna teroristických akcí, při nichž trpí
civilisté.
Nevím,
zda se komise, jež rozhodovala o udělení ceny, inspirovala u Obamových
předchůdců, též amerických nositelů Nobelovy ceny míru. Byli jimi Theodore
Roosevelt, (v úřadě v letech 1901-09), Woodroow Wilson (úřadující 1913-21) nebo
Jimmy Carter (v úřadě 1977-81.) Nobelova cena míru byla T. Rooseveltovi udělena
v roce 1906 za to, že vyjednal ukončení rusko-japonské války, ale už nebylo
bráno v potaz, že v roce 1898 vyvol válku USA se Španělskem. Cílem této války
bylo vyhnání Španělů z Kuby, obsazení ostrova a jeho přeměna Plattovým dodatkem
v americký protektorát. V roce 1902 byl v jeho prezidentském období završen
mimořádně brutální konflikt, během něhož si Spojené státy podmanily Filipíny.
Válka změnila kulturní život obyvatel filipínských ostrovů zavedením anglického
jazyka, došlo k odstraněním vlivu katolické církve a válka způsobila úmrtí až
1,5 milionu lidí.
W.
Wilson obdržel cenu v roce 1921 za hlavní podíl na vzniku Ligy národů. Wilson
má kredit za Ligu národů, vcelku však to byla dost neefektivní instituce, jež
neudělala nic, aby zabránila válce. V době jeho prezidentského vládnutí USA
bombardovaly Mexiko, námořní pěchota okupovala Haiti a Dominikánskou republiku.
Okupace Haiti v letech 1919-34 připravila o život 20 000 lidí. Prezident Jimmy
Carter, který získal Nobelovu cenu míru v roce 2002, podporoval legendární
tyrany, kterými byli Suharto, Somoza, Páhlaví či fanatické afghánské mudžáhidy
bojující proti vojskům tehdejšího Sovětského svazu.
Celkem
bez pozornosti našich médií čerstvý nositel Nobelovy ceny míru podepsal v září prodloužení
embarga USA vůči Kubě, které za dobu své existence znamenalo pro Kubu ztrátu
230 miliard US dolarů. Nic pro něj neznamená, že už od roku 1992 OSN
prostřednictvím své rezoluce pravidelně odsuzuje embargo Spojených států vůči
Kubě. USA zcela ignoruje stanovisko drtivé většiny zemí světa, vždyť např. loni
embargo odsoudilo 185 zemí naší planety, letos pak 187.
Pětice
kubánských hrdinů
Obama
slíbil změnu americké zahraniční politiky a obyvatelé Kuby, spolu s miliony
lidí celého světa, vkládají nyní naději do toho, že by - jako nositel Nobelovy
ceny míru - mohl přehodnotit stávající americký přístup k pěti uvězněným
Kubáncům, které Washington považuje za špiony. Už 11 roků je drží izolované ve
vězení, i když americké soudy nikdy věrohodně neprokázaly, že by prováděli
špionáž vůči USA, a že by snad nějak ohrozili bezpečnost USA. Ani představitelé
armády Spojených států, kteří vystupovali v procesu, nemohli prokázat, že se
Kubánci dopustili násilností a shromáždili materiály, které by ohrozily bezpečnost
USA. Rozsudek amerického soudu navíc odsoudila Komise pro lidská práva OSN,
Pracovní skupina OSN pro svévolné věznění a o jejich propuštění se zasazuje
např. několik držitelů Nobelových cen a nejrůznější světové osobnosti a hnutí.
Nejvyšší
soud USA letos 15. června přesto odmítl revidovat tuto kauzu. Obama také dosud
nijak nereagoval na výzvu kubánského prezidenta Raúla Castra ze schůzky
regionálního seskupení ALBA, když nabídl USA výměnu Pěti hrdinů za koho budou
chtít, včetně jimi vybraných osob a jejich celých rodin, které opozice a
někteří naši politici označují za politické vězně. Většina našich médií mlčí o
tom, že Gerardo Hernández, René González, Antonio Guerrero, Ramón Labanino a
Fernando González byli americkou FBI v USA zadrženi už v září 1998. Do USA
odcestovali po řadě atentátů a ozbrojených útoků na kubánská hotelová zařízení,
které byly organizovány kubánskými exulanty z Floridy. Čtvrt roku před zatčením
se v Havaně sešli bezpečnostní pracovníci Kuby s protiteroristickými experty z
USA, aby se dohodli, jak ochránit bezpečnost svých spoluobčanů. Na schůzce se
prokázalo, že existuje spojení asi 40 Američanů kubánského původu s
teroristickými útoky na Kubě. Kubánci měli za úkol proniknout na americkou
vojenskou základnu a infiltrovat se mezi kubánské emigranty a jejich potomky,
kteří se podíleli na teroristických akcích vůči Kubě. Celá jejich mise měla za
úkol eliminovat protikubánský terorismus a nebyla namířena proti USA.
Pět
hrdinů , jak jsou Kubánci doma označováni, bylo protiprávně v USA odsouzeno za
špionáž k dlouholetým trestům, které se pohybují od desítek let až po
několikanásobné tresty doživotí. Ramón Labanino doživotí plus 10 let, Fernando
Gonzáles 19 let a René Gonzáles 15 let odnětí svobody. O politickém podtextu
celého případu a vlivu protikubánské lobby svědčí např. to, že Gerardo
Hernandéz byl odsouzen ke dvojnásobnému doživotí plus 15 let vězení za špionáž
a konspiraci za účelem vraždy. Toto nebylo nikdy průkazně dokázáno a navíc ani
žádný skutečný špion nedostal v USA takový trest. Manželka uvězněného neviděla
svého muže už 11 let a 15. července 2009 jí Státní department zamítl návštěvu s
tím, že by ohrozila bezpečnost USA . Nejvyšší soud USA navíc zamítl obnovení
případu Hernandéze. Jistě má své důvody, že soud probíhá v Miami a na jihu
země, kde žije početná a zejména vlivná proticastrovská kubánská emigrace.
Toto
se paradoxně děje v zemi, jež od 11. září 2001 k ospravedlnění své expanzivní
geopolitiky užívá heslo válka proti terorismu . Tento americký mobilizační
slogan je v praxi stejně nesmyslný, protože zabíjením se nelze osvobodit od
hrozeb. Falešnost hesla je i v tom, že si v USA klidně na svobodě žije
terorista kubánského původu Luis Posada Carriles. Kuba a Venezuela ho označují
za autora teroristického útoku na kubánské dopravní letadlo v roce 1976, kdy o
život přišlo 73 lidí. Američanům, horlivým bojovníkům proti terorismu, ani
nevadí, že Posada Carriles přiznal svoji roli na sérii bombových atentátů proti
hotelům v Havaně v roce 1997.
Věřím,
že prezident Barack Obama opravdu chce změnu politiky USA a právě ve vztahu ke
Kubě by to mohl projevit. Zatím jsou to jen náznaky týkající se věznice ve
vojenské základně Guantánamo, která stejně už měla být vyklizena, a povolení
cest a peněžních zásilek na ostrov pro Kubánce žijící v USA. Kubánci jsou hrdým
národem a se Spojenými státy chtějí jednat jako rovný s rovným. To ale
předpokládá, že USA budou jednat s Kubou jako s nezávislým státem a ne tak, jak
nedávno prohlásila americká ministryně zahraničí: Otevíráme se dialogu s Kubou,
ale máme zcela jasno, že chceme vidět zásadní změnu v kubánském režimu.
Hmatatelným a průkazným důkazem změny politiky by byl pro Kubánce slib, že
dojde ke zrušení embarga a osvobození Pěti , i když si o platnosti slibů
politiků asi nelze dělat velké iluze.
Víme
z naší historie, že čas vždy prověří každé politické prohlášení. Vždyť stačí si
vzpomenout na tvrzení Václava Havla z Letné v prosinci 1989: Dvacet let tvrdila
oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi
obnovit kapitalismus... Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte. Na
prohlášení z balkonu Melantrichu: Také vám slibuji na svou čest, že pokud se za
mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.
Anebo na první novoroční projev z roku 1990, kdy prohlásil: Za svůj třetí úkol
považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen,
nemocných a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než
ostatní. Žádné potraviny, léky či nemocnice nesmějí být výsadou mocných, ale
musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíc potřebují.
Co
o Kubě není obecně známo
Nezaznamenal
jsem, že by sdělovací prostředky v ČR informovaly, že se Kuba stala členskou
zemí skupiny RIO a byla opět začleněna do Organizace amerických států, na což
reagovala americká ministryně zahraničí H. Clintonová demonstrativním odchodem.
Ví se obecně v naší zemi díky médiím, že Kuba je vůdčí zemí sdružení ALBA, což
je seskupení Venzuely, Hondurasu, Bolívie, Nikaraguy, Dominikány, souostroví
Svatý Vincent a Grenadiny, Ekvádoru jako přidružené země a Kuby? Není u nás
obecně známo ani to, že v květnu obdržel kubánský exprezident Fidel Castro
dokument podepsaný předsedou Valného shromáždění OSN, kterým je oceněna Kuba
jako příkladná země mezinárodní solidarity. Předseda VS OSN - bývalý
nikaragujský katolický kněz Miguel d'Escoto Brockmann, dlouholetý spolupracovník
nikaragujského levicového vůdce Daniela Ortegy a kritikem politiky USA v
Latinské Americe - zaslal Fidelu Castrovi spolu s dopisem medaili s nápisem,
který označuje Castra za Hrdinu světové solidarity .
Oceňují
naše média fakt, že tato malá ostrovní země poskytuje, navzdory svým
ekonomickým potížím způsobených blokádou, pomoc mnoha zemím chudého Jihu? Znáte
jinou rozvojovou zemi, která by vyslala za půlstoletí své existence na pomoc
107 zemím třetího světa 135 tisíc lékařů a zdravotníků? Sledujeme sice pozorně
rozporuplné diskuse politiků, kteří se v ČR zabývají zdravotnictvím, včetně
zavádění a rušení různých poplatků a příplatků, ale zcela mimo pozornost médií
v ČR je fakt, že dnes najdeme přes 50 tisíc kubánských lékařů a zdravotníků v
95 rozvojových zemích. Málokdo asi ví, že téměř 25 tisíc dětí zasažených
havárií JE v Černobylu se léčilo a stále léčí na Kubě. Během posledních pěti
let navrátili kubánští lékaři zrak 1,6 milionu pacientů z 33 zemí, převážně
Latinské Ameriky. Na Kubě studuje medicínu bezplatně 1560 studentů z
rozvojových zemí a kubánští vysokoškolští učitelé vzdělávají budoucí lékaře ve
Venezuele, Nikaragui, Haiti, Guatemale, Bolívii, Guyaně, v Africe pak v
Rovníkové Guinei, Gambii, Eritrei a Jižní Africe. Jen ve Venezuele připravují
22 tisíc budoucích lékařů.
Nenašel
jsem v našich sdělovacích prostředcích ani informaci o tom, že v Latinské
Americe a Africe bylo provedeno přes milion operací v 62 zdravotnických očních
centrech na 92 složitých lékařských přístrojích darovaných Kubou. Ve 28 zemích
Latinské Ameriky a Afriky naučili kubánští pedagogové číst kolem čtyř milionů
lidí. Myslíte si, že všichni chudí Latinoameričané a Afričané, kteří v rámci
projektu Milagro opět vidí či v rámci projektu Yo sí puedo si mohou přečíst knihu,
že počítají Kubu mezi země osy zla , do které ji řadí USA? Zkusil se nějaký
novinář v ČR píšící o Kubě anebo pracovník české nadace podporující kubánský
disent zeptat jediného z téměř 40 tisíc Panamců, kterým vrátili kubánští lékaři
zrak, zda patří Kuba na seznam zemí podporujících mezinárodní terorismus, který
každoročně sestavuje Ministerstvo zahraničních věcí USA? Vše o čem píši, se
týká Kuby - země, která si vytýčila heslo Lepší svět je možný . Je to program,
který znamená preferenci solidarity a spolupráce před egoismem neoliberalismu a
s nějakým terorismem nemá nic společného.
Navíc
Kuba bez souhlasu Rady bezpečnosti nebombarduje žádnou zemi, nemá vojenské
základny po světě a nevede nikde války. Kubu a život Kubánců díky častým
pobytům znám a vím, že je tam mnohé, co by se mohlo zlepšit. Potíže jsou např.
v dopravě, v byrokratickém aparátu, produktivitě zemědělství nebo třeba chybí
učitelé. Kuba je rozvojová země, již trápí nejen ničivé cyklony, které jen loni
během 10 týdnů způsobily ztrátu asi pětiny hrubého národního produktu, ale i
americký tzv. zákon o kubánském vyrovnání, který podněcuje nelegální emigraci.
Je to ale země, kde se lidé nebojí, že onemocní a že nebudou moci zaplatit za
své ošetření, nemají strach, že jejich děti nebudou moci studovat, že se o ně
nepostará stát v případě přírodních katastrof a stáří. To jsou věci, o nichž
může většina obyvatel rozvojových zemí zatím jen snít. Nelze zpochybnit, že
Kuba si během své existence od roku 1959 vybudovala ve světě nebývalý respekt a
neuvěřitelně se zviditelnila na mapě zemí třetího světa.
Kubánské
volby
K
tolik ve sdělovacích prostředcích prezentovanému potlačování demokracie na Kubě
bych chtěl ukázat na specifikum kubánských voleb. Na Kubě platí všeobecná
bezplatná registrace všech občanů od 16 let. Kandidáty navrhují sami občané
prostřednictvím shromáždění voličů. Na veřejném shromáždění jsou zúčastněnými
občany navrhováni kandidáti a schválen je ten, pro kterého hlasuje nejvíce
zúčastněných.
Demokratická
selekce je zajištěna už na nejnižším stupni. (Politické strany nenavrhují tedy
kandidáty, jak je tomu třeba u nás anebo v USA.) Shromáždění jsou veřejně
přístupná, a také dále při volbách do volební místnosti mohou vstoupit nejen
zahraniční novináři a cizí diplomaté, ale podívat se mohou i turisté, kteří v
té době pobývají v zemi. Ke zvolení musí získat navržený kandidát více než 50 %
platných hlasů. Nestane-li se tak, postupují do voleb za vyšší územní celky dva
kandidáti s nejvíce hlasy. Hlasování je tajné a rovné a volební právo je dobrovolné.
Na závěr několika kol voleb zvolení poslanci nejsou profesionálové, za svoji
činnost nepobírají poslanecký plat. Mají jen ten, který pobírají ve svém
zaměstnání.
V
Národním shromáždění (NS) jsou zástupci všech územních obvodů, přičemž jsou
zvoleni - bez ohledu na počet zde žijících lidí - dva poslanci. Nad tento počet
jsou další voleni s ohledem na počet obyvatel. Volební zákon stanoví, že se
volí poslanec na 20 tisíc obyvatel či na neúplnou skupinu nad 10 tisíc voličů.
Zhruba polovina poslanců musí být navrhována z volebních obvodů s počtem mezi
600 až 3000 obyvatel, což vytváří dominantní lidový prvek v zastupitelském
systému. Při každých volbách se v NS přes polovinu poslanců obmění.
Nyní
z 614 poslanců tvoří ženy 42 % a 78 % poslanců má vysokoškolské vzdělání. NS
volí z řad poslanců Státní radu a jejího předsedu. Poslanci se musí dvakrát
ročně sejít se svými voliči a seznamovat je se svou činností a přijímat jejich
připomínky. Čtyřikrát ročně je poslanec povinen přijít na shromáždění výboru lidové
správy obvodu, za který byl zvolen. Tomuto obvodnímu shromáždění je povinen
jednou za své volební období předložit přehled své poslanecké činnosti.
Ústava
umožňuje navrhovat zákony nejen poslancům a nejvyšším státním institucím
(Státní rada, Rada ministrů, Nejvyšší lidový soud, Generální prokuratura), ale
i nevládním organizacím, obyvatelům jednotlivých obvodů a všem občanům, jejichž
návrh podpoří podpisem 10 tisíc oprávněných voličů. První článek Ústavy
Kubánské republiky, který ve všelidovém referendu 15. až 18. 6. 2002 podepsalo
8, 1 milionu osob je o tom, že Kuba je socialistický stát pracujících,
nezávislý a suverénní, vytvořený pro blaho všech, jako jednotná demokratická
republika, kde je všem zaručena politická svoboda, sociální spravedlnost, individuální
a kolektivní blahobyt a lidská solidarita .
A
co říci na závěr?
V
současnosti z generace revolucionářů ze Sierry Maestro již většina nežije.
Fidel Castro, kromě síly své osobnosti, stojí mimo politické dění. Před dvěma
měsíci zemřel místopředseda Státní rady Kuby Juan Almeida Bosque a ani Raúl
Castro není nejmladší. Nemyslím, že by s jejich odchodem z politické scény
hrozil také odchod revolučních idejí a došlo k nějaké politické změně, v niž
doufají nejen někteří za mořem v USA, ale i u nás. Kubánci přežívají blokádu,
vyrovnali se se situací blízkou hladomoru po roce 1989, včetně destrukce
ekonomiky. Kubánci žijí už dlouho v tzv. speciálním období a řeší jeho
problémy. Je jasné, že svět se mění a mění se i Kuba. Jaká tato země bude
zítra, to záleží jen a jen na Kubáncích.
Mezi
ně ale patří i generace Pěti hrdinů , kteří vytvářejí novou kubánskou historii
a svým příkladem vychovávají nastupující mladé pokolení. A co tedy říci na
závěr? Snad jen, že sdělovací prostředky by měly nejen v případě Kuby, ale vždy
informovat objektivně, a hlavně pravdivě. Nikoli tak, jak jsme byli svědky v
případě zrušení výstavby amerického radaru. Kolem 75 % obyvatel republiky bylo
proti stavbě radaru v Brdech. Při říjnové návštěvě amerického viceprezidenta
jsem - díky médiím - však měl dojem, že obyvatelstvo ČR je traumatizované a
zcela nešťastné, že nebude stavba radaru realizována a utěší nás jen nějaká
další americká vojenská aktivita na našem území. Je nám jedno, jaká to bude,
jen aby to bylo v naší zemi a my se zavděčili. Jako někteří ve sdělovacích
prostředcích.
9.
listopadu 2009, Prof. dr. Petr CHALUPA, CSc. – převzato z Haló novin