Na Kubě připravují další velký společenský posun
Na Kubě připravují další velký společenský posun
Z neznalosti věci se stále setkáváme s umanutým, a především zcela povrchním hodnocením kubánské reality.
Současná Kuba není zkamenělým skanzenem socialismu a ani kopií našich předlistopadových poměrů. Země byla jiná už před rokem 1989. Dynamický ekonomický a politický vývoj v období označovaném jako »Época especial« ji ještě více kvalitativně pozměnil. Další velký společenský posun se nyní v této karibské zemi připravuje. Změny vycházejí z ekonomického výhledu do roku 2015, který byl schválen Radou ministrů loni v květnu. Odstartovat transformační proces by měla jednání a závěry dubnového sjezdu Komunistické strany Kuby. K tomu, abychom správně pochopili kubánskou současnost, je třeba podívat se do její minulosti.
Vývoj do roku 1959
Po vyhnání Španělů v závěru 19. století se sny Kubánců o nezávislé republice, svobodě a rovnoprávnosti nesplnily. Koloniální Španělsko na počátku minulého století vystřídaly Spojené státy americké. Zabránily vzniku kubánské armády, na ostrově zůstala rasová segregace, došlo k přílivu amerických imigrantů a generál Wood organizoval na Kubě vše podle vzoru USA. Prvních voleb se např. mohli zúčastnit jen bílí gramotní Kubánci, kteří vlastnili 250 US dolarů, takže volilo jen asi 100 tisíc lidí. Díky Plattovu dodatku Spojené státy přeměnily nově vzniklou republiku v zemi zcela ekonomicky a politicky závislou. Před rokem 1959 USA vlastnily 75 % kubánské orné půdy, 90 % služeb a 40 % cukrovarů. Volební machinace, podvody, americké vojenské intervence a teror diktátorů podporovaných Spojenými státy provázely kubánský vývoj v první polovině minulého století. Polovina obyvatel žila bez elektřiny a nájem ve městech činil přes 30 % mzdy. Přes půl milionu lidí přežívalo v barabiznách bez lékařského zabezpečení a hygienických zařízení anebo žilo pod širým nebem. Zisky plynuly do USA a o vzdělání svých dětí, kterých 90 % sužovali paraziti, si mohli Kubánci nechat jen zdát.
Masová podpora kubánského obyvatelstva umožnila, ve druhé polovině 50. let minulého století, vítězství revolucionářů ze Sierry. Druhého ledna 1959 z balkonu radnice v Santigu de Cuba ve svém projevu ujistil Fidel Castro Kubánce, že »proces změn začíná a ponížení, které se Kubě dostalo ze strany USA, se nebude opakovat«. Svému slibu až do odchodu do politické penze dostál. V květnu 1959 byla pod vedením Raula Castra zahájena pozemková reforma a začal sociální program pro venkovské děti. Během roku odstranila Kuba analfabetismus. V témže roce byla při pozemkové reformě rozdělena rolníkům statkářská půda a půda amerických společností. Postupně došlo ke znárodnění bank, zmrazení cen nájemného, cen za elektřinu a základních potravin. Bytová výstavba z počátku 60. let a vyvlastnění domů a bytů, které patřily Američanům a přisluhovačům předrevolučního režimu, prakticky vyřešilo bytovou otázku. Nově bylo ve městech přiděleno 800 tisíc bytů a navíc bylo již za prvních deset měsíců roku 1959 pro vesničany postaveno 10 tisíc nových domků. V současnosti má 93 % obyvatel zajištěnu dodávku pitné vody, 95 % země je elektrifikováno a 85 % obyvatel je vlastníkem svého obydlí. Sociálně nejslabší neplatí za odběr vody a mají snížené poplatky za elektřinu a nájemné.
Situace ve zdravotnictví a vysokém školství byla v zemi po revoluci velmi složitá. Z celkového počtu 6286 lékařů jich polovina odešla do USA. Ze 157 vysokoškolských profesorů lékařských fakult jich na ostrově zůstalo pouhých 16. Nyní v zemi provádí praxi 67 500 lékařů, což je zhruba o 39 % více, než je tomu u nás. Ve zcela bezplatných školách pracuje 250 000 vysokoškolsky vzdělaných pedagogů.
Kubánci se vyrovnali se situací, do níž je dostaly geopolitické zájmy Sovětského svazu v roce 1962 po instalaci sovětských raket na Kubě. Kubánští vojáci v 60. letech výrazně přispěli k rozpadu koloniální soustavy v Africe. Obyvatelstvo nezlomilo ani ekonomické embargo, které od roku 1959 způsobilo zemi škodu blížící se stu miliard dolarů. Politickou změnu na Kubě nevyvolal ani americký zákon, tzv. Cuban Adjustment Act., který podporuje ilegální kubánskou migraci.
Období po roce 1989
V roce 1989 došlo k situaci, kterou Kubánci neočekávali. Těžko bychom asi hledali na Zemi stát, jehož politické vedení by bylo schopno obdobnou situaci zvládnout. Téměř ze dne na den přestala být Kuba masivně ekonomicky podporována zeměmi bývalého sovětského bloku, které navíc tvořily prakticky jediné zahraniční obchodní partnery. V poměrně krátké době došlo k rozpadu skoro 50 % zemědělských družstev a zániku mnoha továren. Po letech se objevila nezaměstnanost a citelně poklesla životní úroveň obyvatelstva. Zastavila se roční dodávka 13 milionů tun sovětské ropy. Nedostatek ropy znamenal obrovské výpadky elektřiny. Byl ukončen nejen dovoz sovětských výrobků (asi 80 % importu), ale zastavil se i kubánský export do SSSR (95 %). Dopravní kolaps Kubánci řešili dovozem půl milionu čínských kol. Asi 30 tisíc odstavených traktorů nahradilo prakticky přes noc 300 tisíc volských potahů. V zemi byly zcela zastaveny porážky skotu. Po dlouhých letech se objevila nezaměstnanost (více než 30 %). Tehdejší situace se blížila humanitární krizi.
Navíc v USA demokratičtí senátoři Robert Torricelli z New Jersey a Robert Graham v roce 1992 předložili zákon, který nejenže zakazuje obchodovat s Kubou, ale zákaz se vztahuje i k dceřiným firmám amerických obchodníků v zahraničí. Zákon, který je porušením mezinárodního práva, se projevil ve schodku kubánského obchodu v celkové výši 718 milionů dolarů, z čehož 91 % připadalo na potraviny a léky. Když ani to Kubu nesrazilo na kolena, byl Torricelliho zákon o čtyři roky později doplněn zákonem, který připravili senátoři Dan Burton a Jesse Helms. Tento zákon zasahuje dokonce do suverenity mezinárodních organizací a jiných států a překračuje jakékoliv pravomoci Spojených států. Kdyby mezinárodní finanční instituce např. poskytla úvěr Kubě, USA proti ní vyhlásí sankce, což se vztahuje na jakoukoliv hospodářskou pomoc nebo na jakýkoliv obchod s Kubou. Ani výrobky ze třetích zemí, které obsahují kubánské suroviny, se nesmí dovážet do USA. Americkým manažerům a jejich rodinným příslušníkům je zakázán vstup na kubánské území. Pochopitelně, že podle tohoto zákona nesmí na Kubu cestovat ani američtí občané. Zákon také zcela protiprávně stanoví, jaké politické poměry musí na Kubě panovat, aby byla blokáda zrušena. Bohužel, ani každoroční hlasování o embargu v OSN, kdy drtivá většina zemí je pro jeho zrušení, postoj USA nemění.
Počátkem devadesátých let minulého století vytýčil Fidel Castro jeden cíl - nasytit národ a zachovat stávající sociální vymoženosti, včetně měsíční placené dovolené a mateřské dovolené. Kuba vstoupila do takzvaného Speciálního období. Do dnešních dnů se podařilo pro 1,012 milionu starobních důchodců zachovat penzi, pro 12 tisíc osob zajistit sociální podporu a pro 325,3 tisíce osob zachovat jinou formu důchodové podpory. Na kulturní a sportovní akce se ve »Speciálním období« sice již platí, v přepočtu je to zhruba koruna, ale podařilo se zachovat, aby placená mateřská dovolená začínala tři měsíce před předpokládaným porodem a trvala dále ještě 18 měsíců. Všechny děti se stále rodí v porodnicích a jsou očkovány proti 13 nemocem. Má-li rodina tři děti, má stále nárok na třípokojový byt zdarma.
Náklady na pohřeb jsou také hrazeny státem. Životní úroveň obyvatelstva se sice pomalu, ale postupně zase zvyšuje. Aby bylo možno zajistit pro všechny Kubánce potraviny, byl na počátku »Speciálního období« zaveden státem dotovaný přídělový systém, vznikla konvertibilní měna, bylo povoleno soukromé podnikání a bylo umožněno budovat podniky se zahraniční účastí (49 procent). Kdo chce, ten může soukromě pracovat, vlastnit restauraci nebo ubytovací zařízení anebo se věnovat několika desítkám různých profesí. Nesmí však - kromě rodinných příslušníků - nikoho dalšího zaměstnávat. Země potřebuje dolary a ty přivážejí zahraniční turisté. V současné době je Kuba na pátém místě v cestovním ruchu v Americe. Se zahraniční pomocí, především se španělskými a italskými firmami, bylo postaveno velké množství moderních rekreačních zařízení na krásných kubánských plážích.
Od roku 1992 je zavedena přímá volba poslanců z návrhů sídelně-politických jednotek (CDR). Křesťané začali vstupovat do komunistické strany a politická otevřenost se projevila už na IV. sjezdu Komunistické strany Kuby, kdy nová opatření nebyla přijata jednomyslně. V průběhu dalších let byla postupně odstraněna nezaměstnanost na dnešní míru - asi čtyři procenta. Ve speciálních prodejnách Kubánci za svoji národní měnu nakupují státem dotované potraviny a další zboží. Potraviny a nejrůznější výrobky a zboží je možno nakoupit za konvertibilní měnu (CUC) v jiných obchodech. Každý si může národní měnu proměnit na konvertibilní, zhruba v poměru 24 pesos = 1 CUC. Platy na Kubě nejsou vysoké, ale jejich reálná hodnota zase není nijak nízká.
Pro snadnější pochopení kubánské reality snad poslouží tento příklad: Učitelský plat se pohybuje v rozmezí 600 až 1000 pesos, průměrný plat je kolem 400 pesos. Předpokládejme, že učitel neplatí nájem, protože bydlí ve svém bytě nebo domku, což je na Kubě převažující skutečnost. Obědy v zaměstnání ho stojí 30 pesos měsíčně a odborový příspěvek 25 pesos, za vodu zaplatí 1,05 pesa a za elektřinu asi osm pesos. Jako každý Kubánec zaplatí měsíčně za tarjetu »průkaz«, se kterou chodí nakupovat do svého přídělového obchodu, 18 pesos. Nemocní s cukrovkou mají zajištěn vyšší nákup hovězího masa, osoby se zvýšeným cholesterolem zase větší množství ryb. Děti, kterým školní dětský lékař zjistí, že mají nižší váhu než tu, která odpovídá jejich věkové kategorii, mají garantované zvýšené dávky potravin.
Kromě jiného má v těchto přídělových obchodech zajištěn každý občan denně jeden chléb za 0,05 pesa, do sedmi let věku dítěte jeden litr mléka za 0,1 pesa, do patnácti let litr jogurtu nebo kefíru za stejnou cenu. Měsíčně může každý Kubánec například odebrat pět liber rýže (10-20 pesos), libru fazolí (0,15 pesa), 10 vajec po 1,50 pesa, čtyři libry tmavého třtinového cukru (0,10 pesa) a tři libry bílého cukru (0,15 pesa), mýdlo (0,35 pesa), prášek na praní (0,35 pesa), zubní pastu (0,75 pesa), balíček těstovin (0,85 pesa), dva balíčky kávy za pět pesos, tabulku čokolády za šest pesos, cigarety za 2,45 pesos a další zboží a potraviny.
V obchodě lze za čtyři národní pesa pořídit školní uniformu. Doutník nebo vstupenka na sportovní utkání, třeba na baseballovou nejvyšší soutěž, stojí jedno peso. Vstupenka do kina nebo do divadla je od dvou do čtyř pesos. Velký kornout zmrzliny stojí jednu desetinu pesa, za biftek s rýží zaplatíte jen 6,50 pesos, zatímco za plechovku Tu-Coly zaplatíte paradoxně 10,50 pesos. V tržnicích, kde se platí v národní měně, tak stojí například libra pomerančů tři pesos, rajčat sedm pesos, kukuřice 3, 5 pesos, cibule deset pesos a trs banánů 0,5 pesa. V obchodech a restauracích, kde se naopak platí konvertibilní měnou, stojí pivo asi dva CUC, televizor třicet CUC, ručně šité kvalitní boty od 30 až do 60 CUC, láhev sedmiletého rumu asi osm CUC. Za míchaný nápoj zaplatí jeden až dva CUC. Naobědvat se lze v soukromé restauraci do deseti CUC.
Současnost Kuby
Znovu připomínám, že dnešní Kuba není Kubou roku 1959 a není ani Kubou roku 1989. Je jiná a vyvíjí se stejně, jako probíhá vývoj v ostatních zemích. Život lidí na Kubě, navzdory embargu a ničivým cyklonům, se postupně zlepšuje. Po nástupu Raula Castra do vedení země změny akcelerují. Jen za poslední tři roky je například ve spolupráci s Čínou měněn autobusový park a po ostrově jezdí moderní vozy rychlé lékařské pomoci. Ve spolupráci se zahraničními společnostmi se zvyšuje těžba ropy. V tržnicích lze za národní měnu levně nakoupit maso, rýži, ovoce i zeleninu.
Také sortiment spotřebního zboží je stále širší. Přibývají nová bistra, kavárničky, soukromé restaurace a bary. Stát ušetřil třetinu elektrické energie, tím, že vyměňuje všem občanům za symbolické poplatky staré sovětské ledničky a varné hrnce za nové moderní. Nové čínské tepelné elektrárny zajišťují v současnosti bez výpadků dostatek elektřiny, kterou rozvádí zmodernizovaná rozvodná síť po celé Kubě.
(Dokončení příští středu)
Prof. dr. Petr CHALUPA, CSc.