Úvod » Jižní Amerika » Komunistická strana Venezuely otevírá cestu k rozvinuté demokracii
Komunistická strana Venezuely otevírá cestu k rozvinuté demokracii
28. 7. 2010
Komunistická strana Venezuely otevírá cestu k
rozvinuté demokracii
Využívaje přítomnosti Caroluse
Wimmera, významného představitele Komunistické strany Venezuely (PCV) v
Portugalsku, Avante, tiskový orgán Komunistické strany Portugalska, požádal o
rozhovor s ním, který se týkal některých nejaktuálnějších témat z politické a
sociální situace Venezuely, posilování PCV mezi dělnictvem a pracujícími a
příštích voleb v této jihoamerické zemi.
Avante: Ve Venezuele
probíhá revoluční proces s vlastními charakteristickými rysy. V kontextu s
kapitalistickou krizí se říkalo, že zpomaluje rozvoj země, že
politicko-ekonomické transformace brzdí rozvoj ekonomiky a poškozují možnost
reakce na následky krize. Ale venezuelská vláda v rozporu s tímto tvrzením
vykazuje pozitivní výsledky, např. v boji proti chudobě, proti sociálnímu
vyloučení a v přerozdělování bohatství. Které další údaje nám můžeš poskytnout?
Carolus Wimmer: Je přirozené, že
krize kapitalismu také dopadá na Latinskou Ameriku. Ale výsledkem bolivarského
procesu, který byl zahájen před 11 lety a snaží se učinit nás svrchovanějšími
vůči velkým kapitalistickým mocnostem, nemá dopad mezinárodní krize stejné
důsledky ve Venezuele ve srovnání s jinými zeměmi. Před revolučním procesem
jsme žili v téměř úplné ekonomické, vědecké a obchodní závislosti na Spojených
státech. V krátkém čase jsme změnili orientaci naší zahraniční politiky na
latinskoamerickou integraci, zaměřujeme se na diversifikaci vztahů s cílem
konsolidovat mnohostrannou ekonomickou a obchodní politiku. Tato mnohostrannost
s sebou přinesla navázání styků se státy dalších kontinentů, jako je Čína,
Rusko a Indie, nebo se zeměmi Evropy a Afriky, prostě diversifikaci vztahů,
která oslabila dopad krize, který by zcela určitě byl podstatně větší,
kdybychom udržovali naši závislost na Spojených státech. Je jasné, že jsme také
museli uplatnit tak zvaná úsporná opatření, ta ale dopadla ve své zdrcující
většině na byrokratický aparát. Všechna ministerstva musela krátit své
nadbytečné výdaje, reprezentativní útraty, luxus a oslavy. PCV v podstatě
podporuje tato opatření. Bylo samozřejmě jasné, že se nic neměnilo, pokud jde o
výdaje v rámci sociální politiky. Proto, na rozdíl od většiny rozvinutých
kapitalistických zemí, letos ve Venezuele vzrostly mzdy a platy, jakož i
důchody a přídavky. Zvýšili jsme investice do školství, zdravotnictví, na
kulturu a sport. Nedávno jsme šli ještě dále a skončili jsme s restrikcemi
vdovských penzí. Nyní pozůstalé vdovy nebo vdovci dostávají 100%-ní vdovské
penze proti 60%, na které byl nárok dříve. Toto všechno bylo rozhodnuto v roce,
ve kterém na nás důsledky krize také dopadly. Dává to najevo, že se provádí
skutečně pokroková politika, jejímž cílem je zlepšit životní a pracovní
podmínky Venezuelců.
Avante: Mluvil jsi o
investicích. Některé byly směrovány do zásobování elektrickou energií, což je
ve Venezuele deficitní sektor.
C. Wimmer: Přesně tak, sektor
elektrické energie byl nejvíce sledovaným úsekem, protože jsme byli v kritické
situaci. Byli jsme vždycky zemí, produkující ropu, ale hlavním zdrojem výroby
elektrické energie jsou u nás vodní elektrárny. Protože téměř po dva roky
nepršelo, úrovně vody v přehradách silně klesly jako přirozený důsledek výroby
elektrické energie. Nyní byla bolivarská vláda v tomto kontextu nucena trochu
investovat do nákupu a výstavby tepelných elektráren po celé zemi. Problém
dosud není vyřešen, ale stále se jde v tomto smyslu kupředu, včetně venkovských
oblastí, zemědělských zón, kde dokonce dříve ani nebylo elektrické světlo. V
rámci krize, která, opakuji, také dopadá na Venezuelu, tento příklad osvětluje
formu naší reakce. Na všech úsecích zavádíme opatření, která by zlepšila život
pracujícího lidu. Tato orientace se prosazuje také v dalších plánech. Není
zaznamenán růst nezaměstnanosti, ani masivní propouštění ve veřejném nebo
soukromém sektoru. Existuje efektivní stabilita zaměstnanosti, která zavazuje
jak veřejné, tak i soukromé podniky. V tomto okamžiku nesmí nikdo propustit
zaměstnance bez výjimečného zdůvodnění, t.j. z ekonomických důvodů (bankrot
výroby nebo nerentabilnost) nikdo nesmí zaměstnance propustit.
Avante: Při jednom
rozhovoru u příležitosti Dne Avante před dvěma roky zdůraznil souzdruh Yul
Jabour, že jedno z hlavních zaměření PCV spočívalo v posílení Strany v
podnicích. Tato orientace stále platí?
C. Wimmer: Ano, platí, spolu se zápasem
o odborovou jednotu. Dovolte mně trochu se vrátit zpět, abyste tomu lépe
rozuměli. V letech 80 a
90 se buržoazii podařilo rozbít třídní odborové hnutí ve Venezuele. Když jsme
zahájili bolivarskou revoluci, zůstávaly velmi zkorumpované skupiny, které v
žádném případě nereprezentovaly pracující. V roce 2001 byla snaha vytvořit
odborovou konfederaci a v onom momentě PCV zavřela dveře své vlastní odborové
organizace, která vznikla jako důsledek zahnání Strany do ilegality v 60
letech. Tento krok jsme učinili ve prospěch odborové jednoty. Potom bylo období
, kdy jsme byli prakticky vyloučeni. Proto jsme založili "třídní řetěz
pracujících" pod jménem "Kříž Villegase", akční nástroj ve
prospěch posílení odborové jednoty. V loňském roce se uskutečnil sjezd Národní
jednoty pracujících Venezuely (UNT), na kterém se podařilo prosadit solidní
pokrok přes některé skutečné potíže, protože tam byly zastoupeny různé
ideologické proudy. PCV má na tomto úseku dva základní úkoly: Prvním a
prvořadým je vybudování třídního odborového hnutí. To je úkol komunistů,
nikoliv vlády. V tomto smyslu jsme přijali konkrétní opatření s cílem
koncentrovat a zefektivnit práci. Na druhém místě, kvalifikujíc se jako
dělnická strana, usilujeme o výstavbu struktury Strany uvnitř závodů. Myslíme
si, že v revolučním politickém procesu požadavky odborářského charakteru ne
vždy jsou dostačující. Je třeba mít Stranu na pracovištích. abychom mohli
reagovat na otázky, které vyvstávají; je nutné posílit a zvýšit počet
základních závodních organizací. To je naše linie a dosud v ní úspěšně
postupujeme. Je jasná nutnost brát na vědomí, že ve Venezuele toto je činnost
nikoliv zcela otevřená, protože v podnicích jsme povinni pracovat v
pololegalitě.
Avante: Tato pololegalita
je vynucována majiteli?
C. Wimmer: Jasně, jasně. V
Latinské Americe zastávat pozici tohoto charakteru uvnitř firmy se ještě platí
životem. V minulém roce bylo ve Venezuele zavražděno několik odborových
předáků. PCV je zodpovědná strana a proto se snaží chránit své kádry.
Avante: V této
odpovědi, kterou Venezuela reaguje na kapitalistickou krizi, jsou zahrnuta jako
důsledky znárodnění strategických sektorů, uskutečňovaná bolivarskou vládou. Je
to cesta k pokračování?
C. Wimmer: Znárodnění vyplývají z
třídního boje ve Venezuele. Začínáme uplatňovat revoluční proces s cílem
zaručit blahobyt pracujícímu lidu a tak někdo musí být obětován. Ten někdo je
kapitál, velké národní a mnohonárodní společnosti, které jsou dnes nuceny plnit
tak základní normy, jako je placení daní - které dříve neplatívaly -, a
zlepšovat mzdy a pracovní podmínky. Samozřejmě, že kapitál, jehož cílem a
jediným důvodem existence je zisk, se staví na odpor těmto opatřením a
strategickým zaměřením. Mnohé se uchylovaly k sabotážím nebo k nedodržování
zákonů. Nejjasnějšími případy jsou podniky potravinářského sektoru, které
nepřijímají nové podmínky, ukládané státem. Některé usilují o vyloučení z
výrobního procesu nebo usilují o prodej svých výrobků do zahraničí, což
ohrožuje potravinářskou bezpečnost země. Z toho důvodu byla vláda nucena
intervenovat, převzít vedení účtů firem, které nevyráběly nebo které porušovaly
zákony. Musíme připomenout, že v letech 80 a 90 minulého století neoliberální politiky
privatizovaly všechno s odůvodněním neschopností státu. Nyní nejzákladnější
podniky komunikačního sektoru, energie nebo potravinářského úseku musely odejít
z privátních rukou. Neznárodňuje se ale pro nic za nic, jak se chce, aby se
znárodňování chápalo. Rozhoduje se tak u podniků, které odmítají spolupracovat
na rozvoji země, které odmítají plnit přednostně dodávky zboží a služeb
Venezuelcům, které spekulují s cenami, jako např. v potravinářském sektoru. V
tomto krajním případě je nejdříve firma varována a jen potom se přistupuje k
znárodnění, což se děje formou odkupu, nikoliv vyvlastněním, jak se také tvrdí.
Toto všechno má politickou souvislost s odpovědí na kontrarevoluční útoky, jako
jsou ty, ke kterým došlo ve finančním sektoru. Mnohé banky signalizovaly, že by
mohly svou činností zničit systém ve Venezuele. Je to asi týden, kdy byla
znárodněna šestá venezuelská banka a důvod byl jednoduchý: byla v naprostém
úpadku, protože z ní majitelé vybrali existující prostředky, vklady lidí, a
vyvezli tento kapitál ze země. Pokud jde o znárodnění bank a podniků, dovolte
mně zdůraznit další aspekt. V současné době jsou lidé zodpovědní za podvody a
poškozující operace stavěni před soud, jak by se mělo dít v kterékoliv
demokratické zemi. Je jasné, že mnozí utíkají do Spojených států nebo do
Evropy, kde nacházejí ochranu před žádostmi o jejich vydání, vystavovanými
našimi soudními autoritami.
Avante: PCV obhajuje
zavedení nového organického zákoníku práce a prohloubení procesu ustavování
Socialistických rad. Jaký je cíl těchto návrhů?
C. Wimmer: Organický zákoník
práce nebyl dosud parlamentem schválen. Soudruh Oscar Figuera, generální
tajemník PCV, byl předsedou komise pro přípravu předprojektu, ale návrh byl
pozastaven. A proč? - protože už předpokládá přechod od kapitalismu k
socialismu. Ve Venezuele ještě nejsme v socialismu. Já bych dokonce řekl, že
jsme ještě velmi vzdáleni, ale přes tuto analýzu jsme v plném revolučním
procesu, majíce za cíl překonání kapitalistického systému. Toto není žádný
reformní zákon. Takže zápas, který vedeme v parlamentu, s pracujícími, v
továrnách, na ulicích, slouží tomu, aby byl takový zákon schválen. Nový
organický zákoník práce je spojen s další skutečností, o které jste mluvil, o
ustavení Socialistických rad pracujících, jejichž smyslem je nejen pokročit v
zajištění práv těch, kteří pracují, ale i v dělnické kontrole výrobních
prostředků. Avante: Ale už existují příklady účasti pracujících na řízení firem
ve Venezuele. C.Wimmer: Ano, už existují, ale jsou výsledkem politické práce
PCV, lidového tlaku pracujících, zvýšení uvědomění mas, které vedly k požadavku,
aby ve státních podnicích se vytvářely změny ve výrobních vztazích. Symbolickým
případem je SIDOR, národní hnutí závod, kde bylo v posledních týdnech zvoleno,
poprvé, vedení vlastními zaměstnanci. Dříve to byla vláda, která určovala
ředitele, kteří obvykle ani nepatřili k podnikovým kádrům. Dnes existuje tato
vize, že jsou to pracující, kteří volí a dohlížejí na vedení, což je už veliký
pokrok v normách kapitalistického státu, ve kterém většina podniků ještě
zachovává formu výrobních vztahů, vlastní tomuto systému.Jsou to proto
zkušenosti, které probíhají ve Venezuele. Jejich prostřednictvím začínáme
otevírat cestu k rozvinuté demokracii, což s sebou přináší to, že pracující
kontrolují výrobní prostředky a zasahují do rozhodování, týkající se podniků.
Avante: Od začátku
revolučních bolivarských přeměn byla Venezuela předmětem stálých mediálních
kampaní. Venezuelský lid vždy odpovídal rostoucí podporou vlády Hugo Cháveze.
Dokazuje to růst protiimperialistického uvědomění?
C. Wimmer: Bezpochyby ano. V posledních
11 letech prožíváme krutou skutečnost třídního boje a imperialistického
vměšování. Například fašistickým převratem v roce 2002 byli mnozí překvapeni,
protože si mysleli, že ve XXI. století tento typ státních převratů už nebude
možný. Široké sektory lidu si tehdy uvědomily to, na co komunisté upozorňovali,
že nakonec "dinosauři" měli pravdu, když vyzývali k bdělosti. Stejným
způsobem můžeme mluvit o sabotáži v ropné společnosti, která následovala po
převratu. Chybělo jídlo v supermarketech, nefungovaly telefony a úmysl byl
jasný: donutit Venezuelce, aby odmítli Cháveze. Z toho všeho vyšel lid vítězně
a s novým sebevědomím. Následovaly další kampaně v postupných po sobě jdoucích
vlnách, jako např. RSTV, což nebyla otázka svobody vyjadřování, jak se dokázalo,
ale otázka demokratizace existujícího radiofonického prostoru pro privátní a
státní, institucionální a alternativní nebo komunální prostředky; nebo svoboda
studentského hnutí, prezentovaného jako široká masa, která ve skutečnosti byla
omezena na pouhé stovky mladíků, vedených studentem, který dostával stipendia
od jedné severoamerické nadace. Studenti byli pozváni do parlamentu, aby
přednesli své požadavky. Která jiná země na světě by jim toto poskytla?
Nechtěli. Vypařili se. Nedávnější byla kampaň kolem elektrické energie. Téma
sílilo, protože cílem bylo, aby dne 26. září nešlo světlo a aby lidé hlasovali
proti Chávezovi. Ztroskotalo to, protože vláda, i když pozdě, pokročila s
nákupem tepelných elektráren. Po této kampani začíná další, potravinářská.
Kapitalistické firmy nevyrábějí, skladují zboží, nebo je prodávají ilegálně. Z
toho všeho, opačně, než bylo zamýšleno, vyšel lid a bolivarský systém posílen.
Zvýšilo se kritické uvědomění lidu.
Avante: Zmínil jsi volby
26. září, jak k nim přistupuje PCV?
C. Wimmer: Po čtyři měsíce
probíhala jednání se Sjednocenou socialistickou stranou Venezuely (PSUV).
Nakonec jsme došli ke spojenectví mezi socialisty a komunisty ve většině států
a okresů. Tato dohoda byla velmi důležitá, protože jsme vytvořili blok, závazný
pro revoluční změny. Ve 22 regionech z celkových 24 zapíšeme kandidáty PSUV a
PSUV zapíše kandidáty PCV do listin jak pro volby do Národního shromáždění, tak
i pro volby do PARLATINA (latinskoamerický parlament). Ve volbách do
venezuelského parlamentu chceme společně docílit většiny dvou třetin, abychom
mohli pokročit s potřebnými změnami základních zákonů, těch jako Organický
zákoník práce, o kterém jsem už mluvil.
Carolus Wimmer, představitel
Komunistické strany Venezuely
Pramen: Avante, tiskový orgán
Portugalské komunistické strany, 20.7.2010