Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pražský debakl kubánských disidentů a jejich sponzorů

25. 2. 2008


Pražský debakl kubánských disidentů a jejich sponzorů

Pozornost, s jakou česká pravicová, proticastrovsky orientovaná média přivítala na přelomu letošního ledna a února pražských pobyt dvou údajně významných předáků kubánské tzv. vnitřní protivládní opozice, Gizelu Delgado a Hectora Palaciose, vydávajícího se za vězně svědomí Castrova režimu , byla téměř na úrovni referování, jakého se dostává státním návštěvám.

Oba byli v Černínském paláci přijati ministrem zahraničních věcí České republiky Karlem Schwarzenbergem. Jejich následné setkání s českými občany v pátek 1.2.2008 v pražské Městské knihovně však pro ně a organizátory jejich návštěvy v naší zemi skončilo naprostým debaklem, který zřejmě nečekali.

Na této jejich veřejné besedě jsem byl přítomen, a proto mohu konstatovat, že její průběh věrně a objektivně zaznamenal článek zveřejněný v Haló novinách 4. 2. pod výstižným titulkem Kubánští disidenti se snažili - marně. Protože již mnoho let pozorně sleduji dění v Latinské Americe, zvláště však vše, co se týká Kuby a nepřátelských vztahů vlády Spojených států a jejich servilních spojenců k této statečné revoluční zemi, chtěl bych k pozadí návštěvy těchto emisarů kubánského tzv. disentu připojit několik doplňujících poznámek.

Gisela Delgado a její manžel Hector Palacios byli těsně před příjezdem do Prahy ve Švédsku, kde pro ně tamní švédské protikubánské Mezinárodní liberální centrum Silc se sídlem ve Stokholmu uspořádalo 30.1. seminář, na němž oba tito kubánští disidenti hovořili - stejně jako 1.2. v Praze - o údajně tajných aktivitách tzv. nezávislých knihoven na Kubě, představili tendenčně anticastrovsky zaměřený tzv. dokumentární film Kubánské jaro z roku 2003, na jehož vzniku se mj. podílel i bývalý ředitel organizace Člověk v tísni Tomáš Pojar, který je t.č. 1. náměstkem ministra zahraničních věcí České republiky, a rozdávali protikubánské publikace, mezi nimi knihu Hlasy pro změnu , v níž je kubánský revoluční režim stavěn zcela demagogicky na roveň bývalého fašistického režimu generála Pinocheta v Chile.

Hector Palacios, v letech před svým odsouzením v roce 2003 na 25 let odnětí svobody za protistátní činnost, udržoval úzce důvěrné styky s šéfy americké diplomatické Zájmové mise v Havaně, o níž média v USA již v roce 2006 informovala, že ze svých zvláštních fondů v hodnotě několika desítek milionů dolarů poskytovala v letech 1996-2005 všem předákům kubánských disidentských skupin rozsáhlou materiální pomoc ve formě léků, potravin, šatstva, přenosných krátkovlnných radiopřijímačů a různých informačních materiálů, a značné finanční prostředky na provoz tzv. novinářských kurzů a zajišťování návštěv zahraničních expertů přijíždějících na Kubu za účelem školení disidentských aktivistů.

Samotná americká média tak potvrdila to, co je v celém světě a především též občanům Kuby velmi dobře známo, že totiž vláda Spojených států se snaží již od roku 1959 do dnešních dnů na Kubě vytvářet, materiálně a finančně podporovat a řídit protivládní skupiny tzv. vnitřní opozice s cílem podrývat kubánské ústavní socialistické zřízení a uskutečnit i v této zemi majetkový převrat podle některého ze scénářů uplatněných v tomto směru v bývalých středoevropských socialistických zemích. Tento strategický záměr americké vlády ve vztahu ke Kubě potvrzují četné její oficiální a veřejné dokumenty z dřívějších i nejposlednějších let. Stačí připomenout např. tzv. Torricelliho zákon z roku 1992 a tzv. Helms-Burtonův zákon z roku 1996, jejich příslušná ustanovení zmocňují amerického prezidenta, aby všem jednotlivcům a nezávislým nevládním organizacím , jejichž činnost směřuje k nastolení demokratických změn na Kubě, poskytoval pomoc a veškerou podporu.

Na tomto základě prezident G.W. Bush v roce 2003 vyhlásil svůj plán k urychlení přechodu Kuby k demokracii a vzápětí na to byla v americkém Kongresu, na doporučení její Komise pro pomoc svobodné Kubě, vyčleněna z rozpočtu USA již v roce 2004 částka 36 milionů dolarů a v roce 2006 částka 31 milionů dolarů s určením pro financování kubánské vnitřní opozice .

Na zmíněném setkání s českými občany se Hector Palacios frázemi o autenticky kubánském charakteru kubánského disentu, o tom, že není poplatný politice vlády Spojených států a od Američanů nedostává ani haléř, nebo o tom, že proces tzv. demokratických změn na Kubě je otevřen i kubánským komunistům, kteří mají na mysli blaho národa, hlavně pokoušel zastřít skutečnost, která je všeobecně - a také jemu a kubánským disidentům - velmi dobře známá, že totiž přechod k demokracii v americkém pojetí znamená odstranění všech komunistů z vlivných pozic v zemi, vrácení veškerého zpracovatelského, důlního, ropného a dopravního průmyslu do soukromých rukou bývalých amerických a kubánských vlastníků, včetně z řad pohrobků opor bývalého batistovského režimu, žijících tč. v zahraničí, převážně v USA a těšících se nyní z amerického občanství. To vše, jakož i následná privatizace bytového fondu, školství a zdravotnictví by zcela nepochybně vyvolalo rozhodný odpor nejen kubánských komunistů, ale většiny kubánského obyvatelstva ve městech i na venkově. Nepřekvapuje, že právě otázku, jak si konkrétně představují změnu na Kubě, ponechali oba kubánští disidenti při svém únorovém setkání s českými občany bez odpovědi.

Nezbývá než dodat, že organizátorem a sponzorem návštěvy shora zmíněné disidentské dvojice bylo vedení české tzv. nevládní humanitární organizace při České televizi, působící ve vztahu ke Kubě jako výkonný sekretariát tzv. mezinárodního výboru pro kubánskou demokracii, v jehož čele stojí exprezident Václav Havel, který již na počátku své prezidentské kariéry, po své návštěvě v USA v únoru 1990, zapřáhl Českou republiku do protikubánského chomoutu americké vlády. Nepřekvapuje proto, že oba disidentští předáci byli svými českými hostiteli, mezi nimiž vynikal Karel Schwarzenberg jako přítel V. Havla a jeden z největších českých latifundistů, přijati s velkým porozuměním. Ve věci údajně nezbytných politických změn mezi nimi zcela nepochybně panovala naprostá shoda. Gizela Delgadová prohlásila, že Češi jsou pro kubánský disent vzorem a nadějí. Karel Schwarzenberg ji veřejně ujistil, že kubánská protivládní opozice může s podporou České republiky počítat i v budoucnu. Ve vztahu ke Kubě jako k zemi, s níž Česká republika udržuje diplomatické styky, a která se těší vážnosti a široké podpoře v Latinské Americe a ve světě, se tím dopustil nejhrubší nehoráznosti, která by neměla zůstat bez odezvy. Zřejmě zapomněl, že není švýcarský turista na kurýrní cestě k disidentům na Kubě ve službách organizace Člověk v tísni, ale ministr vlády České republiky zodpovědný za českou diplomacii, jejímž prvořadým úkolem je vytvářet co nejpříznivější podmínky pro rozvoj česko-kubánských konstruktivních a vzájemně prospěšných hospodářských a kulturních styků, jakož i styků v dalších oblastech společného zájmu na základě rovnosti, nevměšování do vnitřních záležitostí a vzájemné úcty.

Zdeněk KVITA,

Společnost česko-kubánského přátelství

25. února 2008, Zdeněk KVITA

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA