Jdi na obsah Jdi na menu
 


Latinská Amerika na cestě doleva

21. 4. 2009

Latinská Amerika na cestě doleva

Politické dění v Latinské Americe (LA) je zajímavé a v mnohém inspirující.

Když prezident T. G. Masaryk zakládal Československou republiku, byly některé jihoamerické republiky již sto let svobodné od koloniálního útlaku, fungovaly tu parlamenty, vystřídaly se desítky prezidentů. Nyní proto mají země LA za sebou daleko víc voleb, vzniků a pádů vlád, převratů a hospodářských krizí než stará Evropa.

Mohli bychom se zde možná lecčemus přiučit, protože zdejší lidé důvěrně znají volnou ruku trhu i nezištnou bratrskou spolupráci USA a nadnárodních monopolů. Zakusili 200 let svobodného kapitalismu se všemi průvodními jevy, jako třeba růst bohatství na jedné straně a bídy na druhé. V mnoha zemích už pochybují o věcech, které jsou nám po sametové revoluci podsouvány jako jediné správné směry dalšího vývoje. A je zde mnoho politiků, kteří hledají nové cesty k důstojnějšímu životu ve spravedlivější společnost. To, co možná teď začínají chápat lidé v USA, když vložili své naděje do prezidenta Baracka Obamy, chápou jejich jižní sousedé už přece jen pár let.

Naděje vkládají do prezidentů levicového zaměření. Nemají to lehké, soukromá sféra a nadnárodní společnosti jsou zde velmi silné. Šedá ekonomika, korupce a do státní správy prorostlý organizovaný zločin mnohde zapustily daleko hlubší kořeny než u nás. Navíc tyto země byly dosud rozděleny od sebe navzájem a každá navíc i uvnitř. Nejenže dosud nespolupracují tak, jako země EU, ale místní nejbohatší vrstva je stále silně oddělena od zbytku svého národa, neboť se více orientuje na USA či Evropu než na potřeby ostatní většiny lidí vlastní země.

Socialismus 21. století

Země LA se pokouší vytvořit spravedlivější společnost postupnými kroky uprostřed kapitalismu. Kuba je v mnoha ohledech vzorem, i když ji nekopírují. Pokud se zde hovoří o socialismu, je označován jako Socialismus 21. století . Za ideového otce je považován H. Dieterich (profesor politologie, německého původu, žijící v Mexiku) a také M. A. Lebowitz (emeritní profesor ekonomie, Kanada). Otevřeně se k Socialismu hlásí Hugo Chávez (52. prezident federativní republiky Venezuely, jež má přes 26 mil. obyvatel), dále Evo Morales (Bolívie, 9 mil.) a Rafael Correa (Ekvádor, 14 mil.). Vzdálen levici není ani prezident Daniel Ortega (Nikaragua, 5,5 mil.). Pravice, většinou ta bohatší část společnosti, jejich úsilí sabotuje všemožnými způsoby.

Socialismus 21. století je založen i na spolupráci s církví, upřednostňování solidarity, kolektivního prospěchu a humanity nad ekonomií a ziskem. Po vzoru Kuby je kladen důraz na vzdělání a zdravotní péči (pro nejchudší zdarma), ale také na vytváření nových pracovních míst. Proto se snaží levicové vlády rozvíjet a obnovovat státní vlastnictví výrobních prostředků. Vzniká vlastnictví družstevní i komunální. Ale soukromí podnikatelé dělají vše, aby tyto nové formy podnikání dlouho nevydržely. Navíc se vše odehrává v podmínkách kontinentu, pro nějž je typická mentalita většiny obyvatel vyjádřená slovem maňana - co nemusíš udělat dnes, odlož na zítra.

Nejdále je Chávez

Nejdále v prosazování Socialismu dospěl Chávez ve Venezuele. Chávez, který prohlásil, že si váží prostých lidí v USA, ale jejich - dnes už bývalý - prezident Bush je neštěstím pro celý svět a z USA dělá on a jemu podobní říši zla. Chávez zestátnil (za náhradu!) ropný průmysl, aby zisky z něho neodtékaly ze země, ale mohly sloužit rozvoji domácího hospodářství. Tím ještě víc rozzlobil Bushe a jeho přátele, kteří ztratili kontrolu nad tímto blízkým energetickým zdrojem. Dodávkami ropy podržela Venezuela nad vodou Kubu, a ta to splácí vysíláním tisíců učitelů a lékařů do chudých oblastí spřízněné země. Za odstranění negramotnosti obdržela Venezuela ocenění UNESCO. Chávez se pokouší o zásobování chudších regionů země zlevněnými potravinami. Ty ale z velké části skupuje mafie, aby zbohatla jejich prodejem v sousední Kolumbii. Svobodná ruka trhu je nemilosrdná.

Další oblastí působení Cháveze a jeho vlády je program rozvoje bydlení. Jsou stavěny tisíce malých přízemních domů o 3-4 místnostech s kuchyní, splachovacím záchodem a koupelnou. Zhlédnutí těchto domů v televizním pořadu Halo, prezidente! připomíná našinci v první chvíli tolik zatracované paneláky. Stačí ale další záběry na šťastné nové majitele domků a srovnání s plechovými slumy, kde dosud žili, bez pitné vody a kanalizace. Člověk pak pochopí, proč jsou tito lidé Chávezovi oddáni a proč vyšli do ulic v roce 2002, když se opozice s pomocí USA pokusila o puč.

Změny v ústavě pro každého

Chávez také navrhl mnoho změn v ústavě země. V celostátním referendu v prosinci 2007 se však podařilo opozici velmi těsnou většinou hlasů (1,41 %) zabránit schválení těchto změn. Chávezovi bylo a je mj. vyčítáno, že si změnou ústavy chce zajistit opakovanou možnost být volen prezidentem. Už se ale neříkalo, že tato možnost existuje i jinde ve světě (např. u premiéra Austrálie), nebo že se o něco podobného snaží i kolumbijský prezident Alvaro Uribe, velký přítel Bushe. Jelikož Chávezova Sjednocená socialistická strana Venezuely vyhrála loňské volby do zastupitelstev jednotlivých států federace, bylo 15. února pět článků ústavy znovu předloženo referendu. Úspěšně. Ale vůbec nejde o osobu Cháveze, vždyť možnosti vyplývající ze změny ústavy se týkají kohokoliv, kdo bude kandidovat na funkci prezidenta.

Bojovník Evo

Dalším levicovým prezidentem, který se potýká s mnoha domácími problémy, je bolivijský Evo Morales. První prezident indiánského původu. Byl zvolen v referendu v prosinci 2005 většinou 53,74 % hlasů (protikandidát získal 28,59 %). Opět malý náskok před USA, kde byl prezident tmavé pleti zvolen až nyní. Navíc Morales jako bývalý předák pěstitelů koky (cocaleros) hájí její pěstování jako tradiční indiánské plodiny. Ta totiž pomáhá místním chudým obyvatelům při životě ve vysokých nadmořských výškách.

Morales zahájil pozemkovou reformu a zestátnil těžbu nerostného bohatství, zejména ropy a zemního plynu, aby mohl podpořit rozvoj chudších oblastí země a zmírnit křiklavé sociální rozdíly. Například kubánští učitelé a kubánská metodika pro odstranění negramotnosti jsou nyní aplikovány i v Bolívii. Svou pozici si Morales upevnil v tzv. odvolávacích (nebo též potvrzovacích) volbách v září 2008, kdy získal podporu 67 % voličů. Z voleb ale vyšla posílena i opozice, a to v oblastech bohatých na těžbu ropy a plynu. Zvolila ihned taktiku boje za rozdělení země. Bohatší část by se tak nemusela o zisky dělit s chudším zbytkem Bolívie. Došlo k potyčkám mezi příznivci a odpůrci Eva, pokud by se opakovaly, mohly by přerůst i v občanskou válku. Došlo také k diplomatické roztržce s USA, neboť Morales obvinil Washington z podílu na vyvolávání nepokojů. Patrně si vzpomněl na případ odstranění demokraticky zvoleného chilského prezidenta Salvatora Allendeho při Pinochetově puči s podporou USA v roce 1975.

Díky společnému úsilí většiny latinskoamerických zemí v čele s brazilským prezidentem Lulou dostala však bolivijská opozice signál, že se jí mezinárodní podpory při případném roztržení země nedostane. (Případ sice odlišný od Kosova, ale přesto poučný.) Napjatá situace trvá i po referendu k nové ústavě. Ta byla sice v rámci celé Bolívie schválena téměř 60 % voličů, ve čtyřech provinciích, kde se těží 90 % ropy a plynu, je však většina obyvatel stále proti, takže s prosazením ústavy do života to Morales nebude mít lehké. Teď se mu ale podařilo prosadit volební zákon, který potvrzuje hlasovací právo Bolivijcům žijícím v zahraničí a zaručuje právo menšinovým indiánským národům na parlamentní zastoupení.

Reformy v Ekvádoru

Třetím prezidentem z těch radikálnějších je ekvádorský Rafael Correa (už 56. prezident této země). Vystudoval církevní základní i střední školu a pak ekonomii na univerzitách v Belgii a USA. Přesto nebo právě proto je dost kritický k neoliberální politice volného trhu a podobně jako Chávez a Morales i on kritizuje v mnoha věcech USA, ale také Světovou banku a Mezinárodní měnový fond. Jeho vláda provedla množství sociálně orientovaných reforem, protikorupčních opatření, odmítla platit některé dluhy z minulosti a rozvíjí dobré vztahy s Íránem. Navíc je Correa známý trvalou kritikou médií, kterým vytýká závislost na bankách a mocných ekonomických skupinách.

Loni v září předložil Correa ke schválení v celostátním referendu novou ústavu, podle zahraničního tisku socialisticky zabarvenou. Ekvádorci ji schválili většinou 64 % hlasů. Účast ve volbách je zde povinná pro voliče od 18 do 65 let a dobrovolná pro voliče od 16 do 18 let a nad 65 let.

Z biskupa prezidentem

Za pozornost stojí i současný prezident Paraguaye Fernando Lugo (52. hlava země). Ještě před několika lety biskup v nejchudší oblasti státu dospěl k zajímavému závěru. A sice, že jeho možnosti pomáhat lidem jako představitel církve jsou velmi omezené. Rozhodl se proto vstoupit do politiky a kandidovat na funkci prezidenta. Svým rozhodnutím vyvolal nevoli Vatikánu, ale posléze byl odsvěcen, aby se mohl voleb zúčastnit. Ty vyhrál ziskem 41 % hlasů a 15. srpna 2008 byl uveden do funkce. Inaugurace se zúčastnili téměř všichni prezidenti zemí Latinské Ameriky, španělský princ Filip i íránský viceprezident Samareh Hashemi! Největší ovace však sklidila argentinská prezidentka Cristina Fernández de Kirchner a po ní Chávez.

Brazílie v čele

Také v největší zemi kontinentu - Brazílii - vládne spíš levicově zaměřený prezident Luiz Inácio Lula da Silva. V roce 2002 získal v prezidentských volbách 52,4 mil. hlasů (61 % voličů). Bývalý odborový předák a zakladatel levicové Strany pracujících (PT) se těší trvale velké oblibě lidu, bohužel ústava mu nedovoluje kandidovat na prezidenta v dalším období a nikdo další v jeho straně asi nebude mít šanci prezidentské volby vyhrát. K moci se patrně opět dostane Sociálně demokratická strana Brazílie. Sociální výdobytky však zůstanou zachovány, neboť - jak nedávno řekl Lulův předchůdce ze Soc. dem. strany Brazílie - prezident Lula navázal na vše dobré, co bylo uděláno před ním, a jeho nástupce bude pokračovat ve všem dobrém, co udělal Lula. Brazílie se momentálně snaží hrát vedoucí úlohu v regionu a zvýšit svou váhu v celosvětové politice. I když má dobré vztahy s USA, propaguje vicepolární světovou politiku, ve které by kromě USA větší roli hrála nejen Čína a Rusko, ale také Brazílie a Indie.

Chile i Argentina

Levicově zaměřené vlády jsou také v Chile a Argentině. Chilská prezidentka Michelle Bacheletová prosazuje opatření ke zvládnutí světové finanční krize. Jedná se například o vytvoření až 100 tisíc pracovních míst. V Argentině už zmíněná Cristina Fernándezová řeší třeba zestátnění krachujících aerolinií a centralizaci soukromých penzijních fondů do jedné státem kontrolované penzijní pojišťovny. Samozřejmě v obou případech naráží argentinská vláda na silný odpor opozice.

Nová uskupení

Mnohé země Latinské Ameriky se sdružují v nových uskupeních, jako jsou např. ALBA (Bolívarská alternativa pro Latinskou Ameriku a Karibik) nebo Banco de sur (Banka jih). ALBA vznikla z iniciativy Venezuely a Kuby v roce 2004 jako protiváha zóny volného obchodu prosazované Spojenými státy americkými. Členy jsou kromě zmíněných dvou států také Bolívie, Nikaragua, Dominikánská republika, Honduras, Antiqua a Barbados a Sv. Vincenc a Grenadiny. Ekvádor má statut pozorovatele.

Banco del sur má nahradit v tomto regionu Světovou banku a Mezinárodní měnový fond. Tyto dvě organizace se v Latinské Americe netěší nejlepší pověsti. Zejména MMF se zde dává za vinu, že jeho doporučení byla jednou z příčin, které vedly k finanční krizi v Argentině v roce 2002. Banco de sur vznikla z popudu Venezuely předloni. Členy jsou dále Argentina, Brazílie, Bolívie, Ekvádor, Paraguay a Uruguay (Chile je zúčastněna jako pozorovatel). Nejbližším cílem je financování rozvoje členů při výhodnějších úrocích, než poskytuje SB. Vzdálenějším společná měna po vzoru eura.

Krize, zkouška solidarity

Světová krize podrobí LA zkoušce solidarity. Už v prosinci se hlavy většiny zdejších států sešly na jednání v brazilském Costa de Sauípe. Média si všimla, že tak důležité jednání proběhlo bez přítomnosti zástupce USA. Zato byl přítomen prezident Kuby Raul Castro a těšil se velkému zájmu všech. Ostatně, podle latinskoamerických i španělských médií není Kuba v LA vůbec vnímána tak negativně, jako je vnímána dnešní oficiální reprezentací ČR. Na uvedené schůzce vyzvali její účastníci Baracka Obamu, aby se jako prezident USA zasadil o zrušení blokády Kuby. Dále vyjádřili Raulu Castrovi podporu tím, že slíbili navštívit Kubu s cílem domluvit další spolupráci. Mnozí to už splnili, další se k tomu chystají. Tyto země uzavírají s Kubou desítky smluv o spolupráci v nejrůznějších oblastech (hlavně ve zdravotnictví, školství, farmacii, stavebnictví, cestovním ruchu). Nejenže kubánští učitelé a zdravotníci působí v mnoha zemích LA, ale Kuba je i jakousi mezinárodní univerzitou. Studují tady desítky tisíc mladých z celé Latinské Ameriky, třeba jen z Argentiny je to 600 studentů.

Spolupráce s Íránem

Další věcí, nad kterou se tamní tisk ani nepozastaví, je spolupráce mnoha zemí s Íránem. Íránský prezident Ahmadínežád nebo někdo z jeho vlády jsou zde na návštěvě velmi často. Bolívie a Venezuela spolupracují s Íránem v oblasti těžby a zpracování ropy a plynu. Ve Venezuele byl také postaven společný závod na výrobu osobních aut. Bushem vymyšlená osa zla se tak otáčí přímo pod okny USA.

Bylo by dobré ponechat země LA, aby si samy zvolily cestu k budoucnosti. A jak řekla Cristina Fernándezová během nedávné návštěvy na Kubě: Pracujeme pro integraci a změny v našem regionu a často se tyto změny protahují, jdeme kupředu i zpátky, máme úspěchy i neúspěchy, protože historie není přímá; ale nakonec, dříve či později lid vždy zvítězí.

 
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA