Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvahy soudruha Fidela

13. 3. 2011

Úvahy soudruha Fidela

Click to show "Fidel Castro" result 1  Na rozdíl od toho co se odehrává v Egyptě a Tunisku, Libye je na prvním místě v Africe v hodnocení indexu lidského rozvoje a má nejvyšší věkovou hranici dožití na kontinentě.

Vzdělání a zdravotnictví věnuje stát zvláštní pozornost. Kulturní úroveň lidu Libye je bez pochyby velmi vysoká. Její problémy jsou jiného druhu.

Obyvatelstvu nechyběly potraviny a nezbytné sociální služby. Země potřebovala značné množství zahraniční pracovní síly pro rozvoj ambiciózních plánu výroby a sociálního rozvoje.

Z toho důvodu dávala práci statisícům pracujících Egypťanů, Tunisanů, Číňanů a dalším. Disponuje enormními vstupy a rezervami uloženými ve valutách v bankách bohatých zemí, za něž kupovala spotřební zboží a také nejmodernější zbraně od stejných zemí, které dnes chtějí provést invazi ve jménu lidských práv.

Kolosální kampaň lží rozpoutaná masovými sdělovacími prostředky, vytvořila velký zmatek ve světovém veřejném mínění. Bude muset uběhnout hodně času, než budeme moci rekonstruovat to, co se skutečně odehrálo v Libyi a oddělit skutečná fakta od těch falešných, která byla šířena.

Seriozní a prestižní stanice jako Telesur, byly donuceny vyslat kameramany a reportéry k jedné straně a i k té protikladné, aby mohly informovat o tom, co se reálně děje.

Komunikace byla omezována a čestní diplomatičtí funkcionáři riskovali vlastní život, když procházeli obytnými čtvrtěmi a pozorovali činnost ve dne i v noci, aby mohli informovat o tom, co se odehrává. Impérium a jeho hlavní spojenci použili ty nejmodernější prostředky, aby šířili deformované informace o událostech, z nichž bylo nutné vyvozovat stopy pravdy.

Bez pochyby, tváře mladých protestujících v Benghází, mužů a žen, se závojem i bez něho, vyjadřovaly skutečné rozhořčení.

Lze mít porozumění pro vliv, který má kmenová otázka v této arabské zemi, bez ohledu na muslimskou víru, kterou vyznává 95 % populace.

Imperialismus a NATO - vážně znepokojení revoluční vlnou rozpoutanou v arabském světě, kde se těží značná část ropy, jež podporuje spotřební ekonomiku rozvinutých a bohatých zemí - nemohl nevyužít vnitřní konflikt v Libyi k prosazení vojenské intervence. Prohlášení formulovaná administrativou Spojených států jsou od prvního momentu v tomto smyslu kategorická.

Okolnosti nemohly být příhodnější. V listopadových volbách republikánská pravice zasadila příliš tvrdý úder prezidentu Obamovi, expertovi na rétoriku. Fašistická skupina z "Mission Accomplished", podporovaná nyní ideologicky extrémisty z Tea party, omezila možnosti současného prezidenta na zcela dekorativní úlohu, pročež se ocitá v nebezpečí i jeho zdravotnický program spolu s pochybným oživením ekonomiky v důsledku rozpočtového deficitu a nekontrolovatelného růstu veřejného dluhu, který láme všechny historické rekordy.

Nehledě na záplavu lži a zmatku vytvořených Spojenými státy, nemohly tyto zatáhnout Čínu a Ruskou federaci do schválení vojenské intervence v Radě bezpečností, i když dosáhly schválení svých současných cílů v Radě pro lidská práva. V návaznosti na vojenskou intervenci státní sekretářka vyhlásila slovy, jež nepřipouštějí pochybnost: "žádné řešení nebylo vyloučeno".

Reálnou skutečností je, že Libye je zatažena do občanské války, jak jsme předpověděli, a Spojené národy nemohly nic učinit, aby tomu zabránily, mimo toho, že jejich generální tajemník přiložil mnoho polínek na oheň.

Problém, který si tito aktéři snad nedovedli představit, je, že samotní vůdcové povstání se vřítili na tuto komplikovanou scénu prohlášením odmítajícím jakoukoli zahraniční vojenskou intervenci.

Různé informační agentury sdělovaly, že Abdelhafíz Ghoga, mluvčí Revolučního výboru, prohlásil v pondělí 28. února, že "Zbytek Libye bude osvobozen libyjským lidem".

"Spoléháme se na armádu, která osvobodí Tripolis", ujistil Ghoga během oznámení o utvoření Národní rady, která by měla reprezentovat města v rukou povstalců.

"To co chceme, jsou zpravodajské informace, ale v žádném případě ne porušení naší vzdušné, pozemní a námořní suverenity", dodal během setkání s novináři ve městě vzdáleném 1000 km na východ od Tripolisu.

Neústupnost vůdců opozice v otázce národní suverenity odráží názor projevovaný spontánní formou mnoha libyjskými občany v Benghazí novinářům světového tisku, jak o tom informoval telegram agentury AFP z 28. února.

Téhož dne profesorka politických věd na univerzitě v Benhgází, Abeir Imneina prohlásila: "V Libyi je velmi silné národní cítění".

"Navíc příklad Iráku straší v celém arabském světě", zdůraznila, odkazujíc se na severoamerickou invazi v roce 2003, která měla přinést demokracii do této země, a poté jako nákaza do celé oblasti, což byla hypotéza zcela popřená skutečností.

Profesorka pokračuje:

"Velmi dobře víme, co se stalo v Iráku, který se dostal do úplné nestability, a skutečně si nepřejme jít po stejné cestě. Nechceme, aby sem přišli Severoameričané a nechali nás potom oplakávat Kaddafího", pokračovala tato expertka.

Podle Abeir Imneiny existuje také mínění, že "tohle je naše revoluce a že je na nás, abychom ji provedli."

Několik hodin po zveřejnění této zprávy, dva hlavní tiskové orgány Spojených států The New York Times a The Washington Post si pospíšily s nabídkou nových verzí na toto téma, jak informovala den poté agentura DPA. "Libyjská opozice by mohla požadovat, aby Západ bombardoval strategické pozice sil věrných prezidentovi Muamarovi Al Kaddafímu, jak dnes informoval severoamerický tisk."

"O tématu se diskutuje v Libyjské revoluční radě," upřesnily The New York Times a The Washington Post ve svých verzích online.

The New York Times zdůrazňuje, že tyto diskuse podtrhují rostoucí frustraci vůdců rebelů vzhledem k možnosti, že se Kaddafí může znovu ujmout moci.

"V případě, že akce letectva se uskuteční v rámci Spojených národů, neznamenají mezinárodní intervenci," vysvětlil mluvčí Rady, kterého cituje The New York Times.

"Rada je tvořena advokáty, akademiky, soudci a významnými členy Libyjské společnosti."

Zpráva tvrdí: "The Washington Post citoval rebely přiznávající, že by bez podpory Západu boje proti silám věrným Kaddafímu mohly trvat velmi dlouho a stát mnoho lidských životů."

Pozornost vyvolává, že v této zprávě nebyl citován ani jeden průmyslový, zemědělský nebo stavení dělník nebo někdo mající vztah k materiální výrobě, nebo mladý student, nebo bojovník objevující se na manifestacích.

Proč je tu snaha prezentovat rebely jako významné příslušníky společnosti, kteří žádají Spojené státy a NATO aby zabíjely Libyjce?

Jednoho dne budeme znát pravdu, dík lidem jako je profesorka politických věd na univerzitě v Benghází, která s takovou výřečností vypráví o hrozivé zkušenosti, která v Iráku zabila, zničila domy, vzala práci nebo donutila miliony lidí emigrovat.

Dnes 2. března Agentura EFE představuje známého mluvčího rebelů, který učinil prohlášení, která podle mě potvrzují a zároveň popírají zprávy z pondělka:

"Benghází (Libyie) 2. března. Vedení povstalců v Libyi požádalo dnes RB OSN o zahájení leteckého útoku proti žoldnéřům režimu Muamara el Kaddafího".

"Naše vojsko nemůže rozvinout útoky proti žoldnéřům, z důvodu jejich obranného charakteru", prohlásil mluvčí povstalců Abdelhafíz Ghoga na tiskové konferenci v Benhgází.

"Je rozdíl ve strategickém leteckém úderu a zahraniční intervenci, kterou odmítáme" zdůraznil mluvčí opozičních sil, které se v každé situaci ukázaly jako odmítající cizí vojenskou intervenci do libyjského konfliktu.

Jaké z tolika imperialistických válek by se podobala tato?

Té ve Španělsku v roce 1936, té Mussoliniho proti Etiopii v roce 1935, té George W Buse proti Iráku v roce 2003 nebo kterékoli z desítek válek vedených USA proti národům Ameriky, od invaze do Mexika v roce 1846, po Malvínské ostrovy v roce 1982?

Aniž bychom samozřejmě vyňali žoldnéřskou invazi na pláži Girón, špinavou válku a blokádu proti naší vlasti trvající 50 let, které se dovrší 16. dubna.

Pro ty, kdo pochybují o nevyhnutelnosti vojenské intervence, ke které dojde v Libyi, zpravodajská agentura AP, kterou považuji za velmi dobře informovanou, rozšířila text, který byl zveřejněn dnes a ve kterém se uvádí:

"Členské státy NATO vypracovávají eventuální plán, když berou za model bezletové zóny stanovené nad Balkánem v roce 1990, v případě, že se mezinárodní společenství rozhodne uvalit letecké embargo na Libyi", vyhlásili diplomaté.

V další části uzavírá: "Funkcionáři, kteří vzhledem delikátnosti tématu nemohli říci svoje jména, naznačili, že řešení, která se posuzují, mají východisko v bezletové zóně, která byla nastolena Aliancí v Bosně v roce 1993 a kdy se počítalo s mandátem RB a s bombardováním NATO v Kosovu, KTERÝ NEMĚLI."

Když Kaddáfí, ve věku pouhých 28 let coby plukovník libyjské armády inspirovaný svým egyptským kolegou Abd Násirem, svrhl v roce 1969 krále Idrise I, uskutečnil významná revoluční opatření, jako byla agrární reforma a znárodnění ropy. Rostoucí příjem byl věnován ekonomickému a sociálnímu rozvoji, obzvlášť vzdělávacím a zdravotním službám poskytovaným poměrně nerozsáhlému libyjskému obyvatelstvu žijícímu v pouštní oblasti s málo obdělávatelnou půdou.

Pod touto pouští existovalo rozsáhlé a hluboké moře "podzemní vody". Když jsem slyšel o pokusně obdělávaných oblastech, měl jsem dojem, že v budoucnu by tyto kolektory mohly být cennější než ropa.

Náboženská víra, kázaná s horlivostí, která charakterizuje muslimské národy, z části pomohla k vyrovnání silné kmenové tendence, která ještě přežívá v této arabské zemi.

Libyjští revolucionáři vypracovali a prováděli své vlastní myšlenky ve vztahu k právním a politickým institucím, které Kuba z principu respektovala.

Úplně jsme se zdrželi vyjádření jakýchkoliv názorů týkajících se koncepce libyjského vedení.

Můžeme jasně vidět, že základním zájmem Spojených států a NATO není Libye, ale revoluční vlna rozpoutaná v arabském světě, které chtějí zabránit za každou cenu.

Je nezvratným faktem, že vztah mezi Spojenými státy a jeho spojenci z NATO v posledních letech byl vynikající, až do vzniku povstání v Egyptě a Tunisku.

V jednáních na vysoké úrovni mezi Libyí a vedoucími představiteli NATO, žádný z nich neměl s Kaddáfím jakýkoliv problém. Země byla jistým zdrojem dodávek vysoce kvalitní ropy, zemního plynu a dokonce i draslíku. Problémy, které vznikly mezi nimi v prvních desetiletích, byly překonány.

Strategická odvětví, jako je čerpání ropy a přeprava, byla otevřena pro zahraniční investice.

Privatizace byla rozšířena na mnoha veřejných podniků. Svou blahodárnou roli při provádění těchto operací prováděl Mezinárodní měnový fond.

Logicky, Aznar byl nechutný ve své chvále Kaddáfího a po něm Blair, Berlusconi, Sarkozy, Zapatero a dokonce i můj přítel král Španělska, pochodovali kolem s cynickým ohledem na libyjského vůdce. Byli šťastní.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsem posměšný, není to tak, já se prostě ptám, proč teď chtějí předvést Kaddáfího před Mezinárodní trestní soud v Haagu.

Obviňují ho 24 hodin denně ze střelby na neozbrojené občany, kteří protestovali. Proč nevysvětlili světu, že zbraně a především důmyslné nástroje represe vlastněné Libyí, byly dodány Spojenými státy, Británií a dalšími slavnými hostiteli Kaddáfího?

Já jsem důrazně proti cynismu a lžím používaným v současné době k ospravedlnění invaze a okupace Libye.

Naposledy, kdy jsem navštívil Kaddáfího, to bylo v květnu 2001, po 15 letech od Reaganova napadení jeho velmi skromného sídla, kam mě vzal, abych viděl, co z něj zbylo. Dostalo přímý zásah z letadla a bylo značně poškozeno, jeho malá tříletá dcera při útoku zemřela: byla zavražděna Ronaldem Reaganem. Nebylo předchozího souhlasu ze strany NATO, Výboru pro lidská práva nebo Rady bezpečnosti.

Moje předchozí návštěva se odehrála v roce 1977, osm let po začátku revolučního procesu v Libyi. Navštívil jsem Tripolis, zúčastnil jsem se Všeobecného lidového kongresu v Sebha, procestoval jsem místa prvních zemědělských experimentů s vodou čerpanou z obrovského rezervoáru fosilních vod, navštívil jsem Benghází, byl jsem vřele přijat. Jednalo se o legendární zemi, která byla ve scénáři historických bitev druhé světové války. To ještě neměla jako dnes šest milionů obyvatel, ani nebyly známé její obrovské zásoby ropy a podzemních vod. Bývalé portugalské kolonie v Africe již byly osvobozeny.

Bojovali jsme 15 let v Angole proti armádám žoldáků organizovaných na základě domorodých rozdělujících linií Spojenými státy, vládou Mobutua a dobře vybavených a vycvičených rasistickou apartheidní armádou. Tato armáda, podle instrukcí USA, jak je nyní známo, napadla Angolu v roce 1975 s cílem zabránit její nezávislosti, a s motorizovanými sílami dosáhla okraje Luandy. Při brutální invazi zemřelo mnoho kubánských instruktorů. Zdroje byly zaslány se vší naléhavostí.

Vypuzeni z této země kubánskými internacionalisty a angolskými vojáky až na hranici Jižní Afrikou obsazené Namibie, dostali rasisté za úkol pokračovat v úsilí o eliminaci revolučního procesu v Angole.

S podporou Spojených států a Izraele vyvinuli jaderné zbraně. Měli je již k dispozici, když kubánští a angolští vojáci porazili jejich pozemní a vzdušné síly v Cuito Cuanavale a čelíce riziku - používali konvenční taktiky a prostředky - pokročili směrem k hranici s Namibií, kde se apartheidní vojáci pokoušeli bránit. Dvakrát ve své historii byly naše síly v nebezpečí útoku těchto druhů zbraní: v říjnu 1962 a v jižní Angole, ale při této druhé příležitosti ani nasazení jaderných zbraní, které Jihoafrická republika měla k dispozici, nemohlo zabránit porážce, která vyznačila konec hnusného systému. K těmto událostem došlo za vlády Ronalda Reagana v USA a Piet Botha v Jižní Africe.

Nikdo nemluví o tomto a o stovkách tisíců životů, které toto imperialistické dobrodružství stálo.

Lituji, že jsem musel připomenout tyto události, když se další velké riziko vznáší nad arabskými národy, protože se nesmířily s tím, že zůstávají obětí rabování a útlaku.

Revoluce v arabském světě tolik obávaná ze strany Spojených států a NATO patří těm, kteří nemají žádná práva tváří v tvář těm, kteří se chlubí všemi privilegii, a proto je předurčen k tomu být hlubší revolucí, než byla ta rozpoutaná v Evropě v roce 1789 útokem na Bastillu.

Ani Ludvík XIV, když prohlásil, že on je stát, nevlastnil výsady krále Abdalláha bin Abdul-Azize v Saúdské Arábii a tak obrovské bohatství, které leží pod povrchem této téměř pouštní země, kde nadnárodní společnosti Yankeeů určují čerpání a tím i světovou cenu ropy.

Když libyjský krize začala, těžba v Saúdské Arábii se zvýšila na jeden milion barelů denně při minimálních nákladech a v důsledku toho příjmy této země a těch, kdo nad ní mají kontrolu, vzrostly na jednu miliardu dolarů denně.

Nikdo by si neměl představovat, že se saudský lid topí v penězích. Jsou dojemné záznamy životních podmínek mnoha stavebních dělníků, i v jiných odvětvích, kteří jsou nuceni pracovat po dobu 13 až 14 hodin denně za mizernou mzdu.

Šokováni revoluční vlnou, která třese převládajícím kořistnickým systémem, v důsledku toho, co se událo s dělníky v Egyptě a Tunisku, ale také s nezaměstnanou mládeží v Jordánsku, na okupovaných územích Palestiny, Jemenu a dokonce i Bahrajnu a v Arabských emirátech s vyšším příjem na obyvatele, byly horní vrstvy Saúdské hierarchie zasaženy těmito událostmi.

Na rozdíl od jiných časů, dnes získávají arabské národy téměř okamžité informace o událostech, i když jsou výjimečně manipulované.

Nejhorší pro status quo privilegovaných odvětví je, že tyto neodbytné události splývají s výrazným nárůstem cen potravin a ničivým dopadem změn klimatu, zatímco Spojené státy, největší producent kukuřice na světě, plýtvá 40 % tohoto výrobku a významnou část produkce sóji na biopaliva k živení automobilů. Lester Brown, nejlépe informovaný americký ekolog na světě o zemědělských produktech nám může jistě poskytnout představu o současné potravinové situaci.

Bolívarovský prezident Hugo Chávez, se statečné snaží o nalezení řešení bez zásahu NATO v Libyi. Jeho naděje na dosažení tohoto cíle by se zlepšila, kdyby mohl dosáhnout vytvoření širokého hnutí veřejného mínění před a nikoli až po provedení intervence, a národy by nebyly nuceny vidět otřesné zkušenosti z Iráku opakované v jiných zemích.

 Fidel Castro Ruz

3. březen 2011

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA