Jdi na obsah Jdi na menu
 


Domovem Ernesta Hemigwaye, tvůrce Starce a moře

13. 5. 2010

Domovem Ernesta Hemigwaye, tvůrce Starce a moře

 

Slavný spisovatel, laureát Nobelovy ceny, byl v hledáčku amerického Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI)

 

V okrajové východní části Havany - San Francisko de Paula - nás vítá hlas zvonu. Cestou stoupáme vzhůru k návrší, na němž se k azurové obloze vypíná vila La Vigía. Naším zasvěceným průvodcem je také Láďa Stránský, předseda Společnosti česko-kubánského přátelství, který mnoho let na Kubě pracoval a má ji hluboko vrostlou do svého srdce. V těsném sousedství vily drží stráž dvouposchoďová bílá Věž čtverhranného tvaru. Vila kdysi patřívala kreolskému statkáři Miguelu Pasqualovi, který se za časů všelidového povstání proti španělské koloniální nadvládě bil se zbraní v ruce s vlastenci za nezávislost Kuby. V roce 1939 vilu koupil americký spisovatel Ernest Miller Hemnigway se ženou Marthou Gellhornovou za honorář, který dostal vyplacený za film Komu zvoní hrana. Dům jim prodal za necelých 20 tisíc dolarů movitý francouzský podnikatel Roger-Joseph d'Ornes Duchamp de Castanieux, majitel havanské sodovkárny.

 

Vila La Vigía rodinným krbem

 

Hemingway svůj nový domov miloval stejně jako celý ostrov ve tvaru plovoucího doutníku, ležící mezi Atlantickým oceánem a Karibským mořem. Právě tady objevil svého Starce a moře. Napsal nádherné dílo, které se stalo drahokamem v čelence světové literatury. Na podzim 1954 za něj dostal ve Stockholmu Nobelovu cenu, kterou si však osobně převzít nepřijel. Ať se toulával po světě kdekoli, do La Vigíe se spisovatel rád vracel. »Je to náš rodinný krb,« zdůrazňoval.

 

Jak o něm napsal sovětský žurnalista Jurij Paporov v knize »Hemingway a Kuba«, tak ale ve vile se »nenaplnila jeho láska a ztroskotal jejich společný život s Marthou, tady poprvé zakusil tvůrčí muka, když ho pero začínalo zrazovat, tady se pohádá a navždy rozejde se svým mladším bratrem, stihne ho roztržka se syny, poprvé začne mluvit o marnosti života, o sebevraždě, tady na něho dolehne nezdolná tíha přicházejícího stáří… Odsud, z La Vigíe, se slzami v očích odjede vstříc svému osudu«.

 

Při své poslední návštěvě Španělska utrpí nervový otřes a vrací se do USA nemocen. Hlavu mu sevřou kruté obruče psychických depresí. Velice zhubne a nakonec ztratí i paměť. Hlubokou duševní krizi řeší s drsnou vojáckou rozhodností. Obrátí proti sobě 2. července 1961 v malém domku ve státě Idaho dvouhlaveň lovecké pušky. Zmáčkne spoušť. Práskne výstřel a velikán světové literatury odchází na věčnost.

 

Kočičími miláčky Princezna a Boris

 

Vilu La Vigíu obklopuje rozlehlý park. Rozšiřoval se tak, že Hemingway přikoupil v březnu 1956 od souseda Roberta Salmona další pozemek a pak přikupoval ještě další parcely. Než se ve vile pořádně zabydlel, nechal v jejím sklepení vybourat mříže a odstranit řetězy, k nimž byli připoutáváni černí otroci, neboť sklepení bývalo vězením z koloniálních dob.

 

Za Hemingwayova života park zkrášlovaly roztodivné stromy, keře a květiny: královské palmy, oleandry, popínavé bougenvillie, petúnie a gladioly, kaktusy a opuncie, cayennský pepř… Ovocná zahrada tu štědře nabízela hojnost pomerančů, citronů a grapefruitů, ale i trsy banánů, ananasy, mango a kokosové ořechy. Mnohé z této překrásné rostlinné říše je v parku zachováno dodnes, a tak se jako turisté kocháme těmito výtvory matky Přírody. Milosrdný stín v žáru slunce nám dopřávají větve a koruny platanů, cedrů a borovic, jejichž alejí Hemingway chodíval také se svými sny o lepším světě.

 

Také ve Věži nacházel klid pro svou práci, při níž mu s něžným předením asistovali jeho chlupatí miláčkové: kočka Princezna a kocour Boris. Ve Věži však mívaly domov desítky těchto přítulných zvířat, z nichž snad každé mělo své jméno jako například Gracy, Christopher, Ambrosio, Spencer či Principe… V přízemí Věže nám zdejší průvodkyně Maria Elena Oterová ukazuje obrazy, visící na stěně, k jejichž namalování inspiroval malíře Hemingwayův život.

 

Zvláště sugestivně na oči turistů působí obrazy rybářů, nymfy nebo kostra ryby, ulovené Santiagem, hrdinou z Hemingwayovy novely Stařec a moře, kterou mu roztrhali žraloci. K vidění jsou ve Věži také spisovatelovy hodinky, které dostal darem jako mladík na bojišti první světové války, jeho boty i střevíce jeho čtvrté manželky Mary Welshové.

 

Na lovu ryb s Fidelem a Che

 

Na parkovišti pod vilou právě probíhaly jeho opravy včetně rekonstrukce přístupové cesty. Zedníci se činili. Poblíž vrčící míchačky děti škádlily hnědého chundelatého psíka, který štěkal a také si zavrčel na roztočený buben míchačky. Ve stánku plném suvenýrů návštěvníci pilně nakupovali. Zájem byl také o pohlednice i fotografie, na nichž je zachycen Ernest Hemingway, tisknoucí si ruku s Fidelem Castrem, nebo jak Fidelovi předává velký pohár za vítězství v rybářské soutěži v lovu mečounů.

 

Při jediném setkání s Fidelem tenkrát 16. května 1960 mu Hemingway řekl: »Blahopřeji, commandante. Víte, já nikdy neměl při závodech štěstí. Vlastně se mi vůbec moc nedaří.« Tenkrát se spisovatel na člunu Cristal seznámil i s Che Guevarou de la Sernou, jenž později o Hemingwayovi řekl: »Jeho díla mám rád… odvážně kritizoval všechno, co se mu jevilo špatné, apeloval na člověka, aby byl čestný, odvážný, aby jeho činy měly váhu.«

 

Málo se ví, že Hemingway za své sympatie k pokrokovým socialististickým myšlenkám byl po 2. světové válce v hledáčku amerického Federálního úřadu pro vyšetřování.

 

Přátelé spisovateli říkali Papá

 

Turisté do místností vily La Vigíe, která je dnes Hemingwayovým muzeem, vstoupit nemohou. Jejich vnitřek si mohou prohlížet z venkovní terasy otevřenými okny. A tak obcházíme dům a spatříme regály s knihami, jichž měl s časopisy více než devět tisíc. Na poličce trůní jeho přenosný psací stroj Royal. Jelikož spisovatele trápily zdravotní potíže se zády, psával vstoje. Většinou od šesti ráno do oběda, přičemž míval normu napsat denně šest až osm set slov.

 

Podlahy a stěny místností ve vile jsou obloženy loveckými trofejemi, neboť Papá Hemingway, jak ho důvěrně oslovovali jeho nejbližší a přátelé, byl nejen vášnivým lovcem zvěře, ale i ryb. Na lodi Pilar vyplouval z přístavu Cojimar poblíž svého sídla brázdit mořskou hladinu. K nejčastějším úlovkům Papá patřili merlinové a mečouni - jehly. Pozornost v místnostech vily zejména upoutávají kůže z nubijského lva, kanadského medvěda a leoparda, jehož skosila kulka z Hemingwayovy pušky na úpatí hory Kilimandžaro. Stejně skvostné jsou i kůže či hlavy s parožími jelenů, gazel a antilop.

 

Ve spisovatelově pracovně pak dominuje ohromná hlava afrického buvola. Právě o lovu tohoto obrovitého exotického siláka se literát zmiňuje v Zelených pahorcích afrických: »...viděl jsem před sebou jeho chřípí, malinká světla, záhyby tuku a svalů na šedivé šíji, porostlé řídkými chlupy slepenými špínou, jeho mohutnou sílu a vztek, a vzpomněl jsem si, jaký jsem k němu pocítil obdiv a úctu, a jak už byl ochablý a jak jsem po celou tu dobu, co jsme po něm stříleli, pocítil, že už je rozhodnuto a že už je náš.«

 

Hemingway políbil kubánskou vlajku z čistého srdce

 

Americký spisovatel sympatizoval s revolucí na Kubě a s jejím vůdcem Fidelem Castrem

 

 

Chloubou vily je na stěně příbytku usazená lebka velkolepého kudu, jehož rohy velice zaujaly diktátora fašistické Itálie Benita Mussoliniho. Hemingway kudu střelil v roce 1934 na safari, a poté se hlava zvířete stala exponátem na výstavě v Nairobi. Mussolini po této trofeji toužil jako malé dítě po exkluzivní hračce. Nabízel za ni spisovateli fůru peněz, ale ten se nenechal oblomit a trofej diktátorovi neprodal. »Zdravím vás, velký Duce,« ukláněl se Hemingway z legrace před hlavou kudu. »Vy visíte a on taky.« Jak známo, Mussoliniho nakonec pověsili italští partyzáni i s jeho milenkou hlavou dolů u benzinové pumpy.

 

V 50. letech minulého století se Hemingwayovi v jeho bydlišti v San Francisku de Paula povedl smělý kousek, za který si vysloužil značný obdiv. Když sem jednou v létě přijel cirkus Ringlin, požádal jeho majitel, žonglér i klaun v jedné osobě, Johnie North Ringlin spisovatele, aby mu cirkus pomohl zachránit od finančního krachu, a vystoupil v cirkusové aréně v roli krotitele lvů s karabáčem v ruce. Hemingway mu na dobrodružný návrh kývl. Mistr slova sehrál svou krotitelskou premiéru a znamenitě se postaral o zvýšení popularity cirkusu Ringlin a o zažehnání jeho bankrotu. Lvi Riád, Abu a Paša po počátečních projevech nevrlosti nakonec zkrotli jako beránci a k nadšení diváků poslouchali krotitele Hemingwaye na slovo.

 

Eernestovo křeslo, v němž seděl i Fidel

 

Pozoruhodností Hemingwayova muzea jsou rovněž amulety černošských šamanů a šípy afrických lovců z kmene Masajů. Drahocenností je na stěně visící keramický talíř s býčí hlavou. Tato umělecká plastika je darem spisovateli od Pabla Picassa. Spisovatel Graham Green na adresu Hemingwaye udiveně prohlásil: »Nechápu, jak zde mohl psát, obklopen tolika mrtvými zvířaty.« Ve vile La Vigía Hemingwaye poctil svou návštěvou v únoru 1948 též francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre. Uprostřed salonu spočinul náš zrak na oblíbeném křesle pána domu, v němž po obědě odpočíval a rád čítával nebo poslouchal hudbu. Jeho hrací skříň pojímá gramofonové desky s muzikou Bacha, Beethovena, Chopina, Čajkovského i desky s americkou jazzovou a španělskou lidovou hudbou.

 

Notný lán svého bouřného života ušel spisovatel se svou čtvrtou ženou - Mary Welshovou. Ta po smrti svého manžela věnovala v srpnu 1961 vilu podle jeho závěti kubánskému lidu, který chová ohromnou úctu k Hemingwayovu dílu a humanistickému odkazu, který v něm zanechal všem pokolením. Když Mary po jeho smrti přijela na Kubu, aby z vily odnesla některé osobní věci, navštívil ji v La Vigíi Fidel Castro. A nevědomky si sedl do Hemingwayova křesla. Mary se přitom pousmála a s povzdechem řekla Fidelovi, že to bylo milované křeslo jejího zesnulého muže. Po těchto slovech se údajně Fidel překvapeně z křesla hbitě zvedl a z úcty k Hemingwayovi se Mary omluvil.

 

Hrál baseball s Camilo Cienfuegosem

 

I když laureát Nobelovy ceny za literaturu, který prošel bojišti dvou světových válek v Evropě, nebyl komunistou, měl velké sociální cítění s prostými lidmi a hluboký smysl pro spravedlnost. Rozuměl touze člověka po svobodném životě, za který sám riskoval svůj život na válečných polích. Po přepadení země Sovětů hitlerovským Německem v červnu 1941 odeslal do Moskvy telegram tohoto znění: »Stoprocentně se ztotožňuji se Sovětským svazem v jeho vojenské odpovědi na fašistický útok. Lid Sovětského svazu svým bojem brání všechny národy, které se vzpírají fašistickému zotročení. Vřele zdravím Sovětský svaz a jeho hrdinný odpor.«

 

Hemingway rovněž 1. ledna 1959 přivítal vítězství kubánské revoluce, již ztělesňují bratři Fidel a Raúl Castrové, Che Guevara, Camilo Cienfuegos a další barbudos, kteří zažehli povstání proti tyranii diktátora Fulgencia Batisty. Ještě dříve se spisovatel vídával v havanském baru El Hoyo s Camilem, dokonce s ním hrával baseball. Když byl Hemingway na vernisáži jedné výstavy v Bellas Artes, sálem náhle jako hurikán prolétla klamavá zvěst, že po prudkém boji v horách Sierra Maestra padl Fidel Castro. Hemingway vzápětí vzkypěl a nic nedbal, že ve výstavním sále jsou též Batistovi tajní agenti. Rozzlobeně prohlásil: »Lži! Zaprodaný tisk může napsat cokoli, ale zabít Fidela se jim nepodaří! Povstalci stejně zvítězí!«

 

Smrt loveckého psa Machacose

 

Jednou v noci v jeho vile La Vigía kdosi bušil do dveří. Když se Hemingway probudil a otevřel dveře nezvaným hostům, spatřil před sebou pět ozbrojených a opilých Batistových vojáků. Velel jim prchlivý seržant, který na spisovatele vybafl, že hledají dvě podezřelé osoby. Ten je ujišťoval, že v domě nikoho neukrývá. Náhle z pokoje vyběhl Hemingwayův lovecký pes Machacos a se štěkotem skočil na vojáky, aby bránil svého pána. Seržant bleskově vytáhl pistoli a psa zastřelil. Hemingway se musel se zaťatými zuby notně ovládat, aby se nevrhl na seržanta a holýma rukama ho neuškrtil.

 

Když vetřelci odešli, ráno Machacose pohřbil za bazénem, který jsme viděli vypuštěný a v jehož blízkosti nyní »kotví« jachta Pilar, jeden z nejžádanějších terčů »palby« objektivů fotografů. Za 2. světové války vozila Pilar kulomety, náboje, granáty a vysílačku a pomáhala stopovat i německé ponorky, plující Atlantikem až do Mexického zálivu. Jednu z ponorek U-759 potopily americké průzkumné letouny, které vzlétly k bombardování ze základny Guantánamo. Hemingway byl za svou účast v těchto námořních operacích v červnu 1947 vyznamenán americkou vojenskou správou Bronzovou hvězdou.

 

»Cítím se Kubáncem«

 

Když během kubánské revoluce ustavily oddíly vedené Fidelem Castrem v tanečním sále v havanské části San Francisko de Paula operační štáb, se souhlasem Hemingwaye jim byly vydány z jeho vily zbraně - deset pušek a kulovnic, jedna pistole, a k tomu všechny náboje. Když se na sklonku roku 1959, tedy už po vítězství revoluce, vracel Hemingway z cesty do Španělska na Kubu, na letišti Rancho Boyeros ho sevřela smečka reportérů a fotografů.

 

Natěšeným a ostříleným žurnalistům, lačnícím po exkluzivním rozhovoru či snímku slavného laureáta Nobelovy ceny, řekl: »Jsem nesmírně šťastný, že jsem znovu mezi vámi. Cítím se Kubáncem...Sympatizuji s kubánskou vládou. Nechci, aby mě někdo pokládal za Yankeeje!« Vtom kdosi v chumlu lidí pozvedl s vlasteneckým zápalem kubánskou vlajku. Hemingway si přitáhl rukou cíp praporu a políbil jej. Fotografové zmeškali toto nádherné spisovatelovo gesto a vzápětí na něm žadonili, aby vlajku políbil ještě jednou. Hemingway je však rezolutně odbyl: »Políbil jsem prapor z čistého srdce, ne jako na divadle.«


 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA